Proč v Zoo Praha nechceme delfinárium

Po čtyřiceti letech jsme se k otázce stavby delfinária vrátili. A došli jsme ke stejnému závěru. Delfinárium nechceme.

Není náhoda, že většina západoevropských delfinárií se nachází u moře; vnitrozemská vznikla vesměs už před desítkami let a i přes zásadní přestavby bývají ještě častěji než přímořská zařízení předmětem ostré kritiky.

Rovněž není náhoda, že delfíny se daří rozmnožovat zejména v delfináriích, která mají k dispozici vodu z moře. A přes všechnu snahu delfíni chovaní v lidské péči často vykazují různé poruchy chování a dožívají se nižšího věku než v přírodě.

Vybudování delfinária, které by sloužilo alespoň dvacet nebo třicet let, by znamenaIo vynaložení astronomických investičních prostředků a posléze i enormní provozní náklady. Delfíni jsou společenští tvorové a pro jejich početnější skupinu by byly nezbytné ohromné nádrže. Ne dvě, ale pět nebo i víc. Velikost těchto nádrží by se s ohledem na budoucnost, kdy se požadavky na chov kytovců ještě zpřísní, musela silně naddimenzovat. Zázemí s technologií na produkci a čištění takovýchto objemů náhrady mořské vody by sneslo srovnání se středně velkou chemičkou (například v Zoo Norimberk sahá 12 metrů do podzemí; dlouhé chodby a portálové jeřáby, spousty dveří a za nimi ohromné nádrže, spleti potrubí, kohouty a řídící panely, to všechno dohromady připomíná podzemní továrny z bondovek).

Moderní a požadavkům doby odpovídající delfinárium by stálo hodně přes půl miliardy korun. Možná sedm set, možná osm set milionů. A možná ještě víc. Delfíny bychom v něm vzhledem k vysokým provozním nákladům ukazovali za velmi vysoké vstupné a nebyli bychom si přitom jisti, že jsou spokojení a že se nám začnou rozmnožovat.
Vědět, že nemůžu mít všechno, je znakem dospělosti. A Zoo Praha ve svých dvaaosmdesáti již dospělá je.

 
Psáno pro Deníky VLP