Cihlář ve sporu se sebou samým

Na jaře loňského roku podal výtvarník Michal Cihlář na pražskou zoo žalobu za neoprávněné užívání loga a některých jeho dalších děl. V pátek minulý týden ji konečně projednával soud a ve věci loga dokonce rozhodl - žalobu zamítl. Po roce a půl tím došlo k prvnímu nestrannému posouzení sporu, který Cihlář vyvolal a který po celou dobu po svém aktivně medializuje.

Pražská zoo se dosud ke sporu stavěla spíše zdrženlivě. Žaloba nás samozřejmě poškozovala. Po proběhlém soudu mám však za to, že přišel čas na hlasitou obhajobu. Neboť je stále více zřejmé, že obraz, který o sporu šířil autor do médií, a jeho praktická realizace u soudu, jsou dvě zcela odlišné věci.

Cihlář se zoo spolupracoval plných 9 let (1998 - 2007). Šlo o spolupráci dobrovolnou, probíhající v oboustranné shodě. Během té doby vytvořil pro zoo stovky děl počínaje logem, za která inkasoval dohodnuté honoráře. A 9 let nedal najevo, že by měl s užíváním loga a dalších děl nějaký problém.

Po 9 letech však náhle změnil názor. Za své dílo chtěl víc peněz a zoo to odmítla. Rozhodl se spolupráci ukončit a rázem bylo vše špatně. Veřejnost se začala dozvídat příběh výtvarníka, který dal zoo nezaměnitelnou image a zoo mu za to řádně nezaplatila. Spolupráce s ní bylo pro autora jedno příkoří za druhým, včetně vykrádání stylu po jeho odchodu. Hrdý autorův postoj dospěl nakonec k žalobě.

Četba samotné žaloby je však docela jiný příběh. V ní jde autorovi pouze o užívání loga a několika dalších děl z doby před rokem 2000! Boj za ochranu autorských práv vůči rozsáhlému dílu se jaksi zúžil na čistě právní spekulaci, založenou na tom, že v roce 2000 přestal platit starý autorský zákon. Co jiného než spekulace je chování autora, který si v roce 2007 vzpomene, že před 9 lety uzavřená dohoda vlastně neplatí. A zcela přitom vytěsní fakt, že si podle té dohody nechával po celou dobu nepřerušeně zadávat desítky a stovky zakázek bez jediné výhrady. Zakázek, kterými si mimochodem v zoo vydělal téměř 4,2 milionu Kč, což je na neziskovou instituci opravdu hodně. Víc, než činil za stejné období např. plat jejího ředitele.

Na základě těchto skutečností v nadsázce tvrdím, že tu nejde o spor Cihláře se zoo, ale o spor Cihláře se sebou samým. V něm autor sám sebe definuje buď jako zcela nesvéprávného, nebo naopak jako člověka, který svého obchodního partnera uváděl léta záměrně v omyl. V každém případě je to pro mě chování odporující dobrým mravům.

A také velké osobní zklamání. Michal byl totiž léta můj přítel. To, jak si jeho talentu vážím, jsem dal najevo vytvořením zcela nadstandardního prostoru pro jeho tvorbu v zoo. Michal však tento tvůrčí luxus jakoby neunesl. A s rozhodnutím v zoo skončit začal kolem sebe kopat stylem rozmazleného dítěte, kterému vzali hračku. Kope však do těch, kteří ho léta obdivovali a hýčkali.

Odhaduji, že ho z tohoto zatvrzelého stavu nevyvede ani rozhodnutí soudu a že se vůči němu odvolá. Odmítl ostatně i mou, rok starou nabídku na mimosoudní vyrovnání, ve které jsem mu nabízel 300 tisíc Kč a do roka stažení všech jeho děl. Uraženost je samozřejmě jednodušší postoj než hledání kompromisu. S pliváním na zoo však Michal plive i na vlastní dílo a kredit. A nepřeháním s názorem, že jeho chování poškozuje i celou grafickou obec. Kterému majiteli či řediteli firmy by z podobné "spolupráce" s umělcem nevstávaly hrůzou vlasy na hlavě.

Proč se Michal Cihlář minulý týden nedostavil k soudu, aby se za svá tvrzení postavil (soud ho dokonce osobně předvolal), nevím. Já tam byl. A to ne proto, abych vybojoval logo. Zoo totiž postupně užívání Cihlářových děl stejně opouští a dobrovolně nahrazuje novým stylem. Nýbrž abych zoo očistil. Jiný profit ostatně zahrada jako neziskovka ani já osobně z úspěchu u soudu nemáme.

Petr Fejk, ředitel Zoo Praha