Cedr libanonský

(Cedrus libani)

Původ a rozšíření:
Malá Asie, hory Turecka (pohoří Taurus, Antitaurus a Amanus), Sýrie, Libanonu. První dovezen do Anglie kolem 1638, do Čech v roce 1812.

Popis:
Stálezelený jehličnatý strom vysoký 20–25 (40) metrů. Koruna hustá, nejdříve pyramidální s vystoupavými větvemi, nakonec široce deštníkovitá, s větvemi horizontálními, výhony žlutohnědé s listovými polštářky. Kmen rovný, vrcholek ohnutý, až 3 m v průměru, borka mladá stříbřitě šedá, hladká, starší až šedočerná, podélně rozpraskaná. Pupeny hnědé, slabě pryskyřičnaté, některé neprorůstají v letorosty, ale přechází v brachyblasty.
Jehlice - ve svazečku na krátkých brachyblastech, na letorostech i jednotlivě, tuhé, čtyřhranné, zašpičatělé, sivozelené, tmavě zelené.
Šišky - samičí šištice soudečkovité, 5-10 cm velké, vzpřímené, pryskyřičnaté, hnědorezavé, při dozrávání se postupně rozpadají, semena po 2 na semenných šupinách.

Zajímavost:
Národním stromem a ve státním znaku Libanonu. V současnosti přísně chráněn. Porosty byly téměř vymýceny kvůli velmi kvalitnímu, pevnému dřevu, užívanému již ve starověku ke stavbě chrámů, paláců a lodí. První ochranu cedrů zabezpečil svým dekretem císař Hadrián v roce 118. Z cedrového dřeva byl údajně Šalomounův chrám a královské paláce v Jeruzalémě. Cedrovou pryskyřici používali Egypťané ve směsích pro mumifikaci.

Pěstování:
Pomalu rostoucí. Teplomilný, ve vyšších polohách nemusí být plně mrazuvzdorný,
výsadba na chráněná místa, mladí jedinci vyžadují zimní přikrývku, světlomilný, při nedostatku světla ztrácí jehlice a od spodu vyvětvuje. Toleruje znečištění a městské prostředí. Snese sucho a nízkou vzdušnou vlhkost. Vyhovuje mu dobře propustná, středně těžká půda, přiměřeně vlhká, živná, vápenatá až slabě kyselá. Vhodné vysazovat jako soliteru.