Ochrana supa mrchožravého

Supi mrchožraví jsou specifičtí tím, že dovedou odchovat i dvě mláďata v jednom hnízdě. Foto: Václav Šilha, Zoo Praha

Nejmenší evropský sup

Supi jsou důležití coby zdravotní policie: dožírají zbytky mršin uhynulých zvířat, a to nejen velkých, ale i drobných. Z celkem 16 známých druhů supů žijí v Evropě čtyři (orlosup bradatý, sup hnědý, sup bělohlavý a sup mrchožravý), přičemž největší populace jsou ve Španělsku. Potenciálním pátým druhem je sup krahujový (také známý jako Rüppellův), který býval striktně africkým druhem žijícím pod rovníkem, dnes se ovšem vyskytuje již poměrně běžně v Andalusii ve Španělsku a pozorován byl i v Itálii. Jsou i doklady o (zatím neúspěšných) hnízděních.

Z evropských druhů supů je sup mrchožravý nejohroženější: jeho populace v Evropě čítá kolem 1500 párů. Orlosupů je sice v Evropě ještě méně (600 až 1000 párů) a jednu dobu byli lokálně vyhynulí (například v alpském regionu), ale díky ochraně a reintrodukcím, do kterých se zapojila i Zoo Praha, je jejich populace dnes již stabilní a v podstatě narůstá. Naopak u supů mrchožravých zaznamenávají populace dramatické poklesy, a to napříč Evropou. Ve Francii zbývá již jen 70 párů a na Balkáně, který je důležitým mostem mezi východními a západními populacemi, méně než 50 párů (většina právě v Bulharsku). Na Apeninském poloostrově jsou dokonce poslední 4 hnízdící páry.

Supi mrchožraví vytvářejí tři poddruhy. Největší areál má nominátní poddruh (Neophron percnopterus pecrnopterus), který je stěhovavý a právě na něj se soustředí Evropský záchovný program. Kromě něj vědci uznávají ještě poddruh N. p. ginginianus z Indie, kde vytváří stálé populace, a N. p. majorensis z Kanárských ostrovů. Indický poddruh je rozlišitelný podle bílé špičky zobáku, zatímco nominátní poddruh má špičku zobáku černou. Kanárský poddruh je rozeznatelný jen geneticky.

S hmotností 2 až 2,5 kg a rozpětím křídel pouhých 160 až 180 cm je sup mrchožravý nejmenším evropským druhem supa. Pro srovnání, největší sup – sup hnědý – má rozpětí až tři metry a váha dobře vykrmené samice může být až 12 kg. Možná i z toho důvodu sup mrchožravý nikdy nebyl zájmem ochránců přírody – všichni se soustředili na velké evropské druhy, protože výrazné, větší druhy se lépe propagují.

Supi v ohrožení

První doklady o tom, že se se supy v přírodě něco děje, přišly z himálajských států, kde probíhají tradiční nebeské pohřby. Věřící buddhisté se tam nechávají po smrti zkonzumovat na obřadním místě supy, ti však na nebeských pohřbech náhle začali chybět. Tyto první ztráty byly způsobené diclofenacem – antibiotikem využívaným při léčení skotu, který je pro ptáky velmi toxický a vede u nich k selhání ledvin. Bohužel i v dnešní době je diclofenac stále legální například ve Španělsku, kde leží těžiště výskytu supů v Evropě.

U supů mrchožravých se k otravám diclofenacem přidávají otravy pesticidem karbofuranem a olovem. Karbofuran používají španělští i bulharští farmáři k cíleným otravám vlků či šakalů, kteří ohrožují jejich stáda ovcí, a vedlejší obětí se stávají supi. Co se týká olova, letální může být pro supa pozření i jediného broku z mrtvého zvířete, například srny, kterou myslivec po postřelení nedohledal a která se stala supí potravou. Olovo ze spolknutého broku se postupně uvolňuje do těla a jeho toxicita je veliká. Hrozbou jsou také otravy po pozření jedovatých látek na skládkách, kde se mnoho supů přiživuje.
Velkým problémem jsou kolize s vysokým napětím a dokonce i s větrnými elektrárnami. Elektrické sloupy přitom mohou být stavěny i tak, aby pro supy a další ptáky nepředstavovaly hrozbu, je to ovšem nákladné. V rámci Evropské unie proto na úpravu sloupů vysokého napětí do bezpečnější podoby existují granty.

Supi jsou také nezákonně chytáni a nabízeni na černém trhu. Cena supa je poměrně velká, pohybuje se v částkách i více než deseti tisíc euro za jedince, takže překupníkům stojí za to riskovat. Ubývá vhodných ploch pro supy v důsledku přeměny krajiny a rostoucím problémem jsou i volnočasové aktivity jako je cyklistika, horolezectví, slaňování skal apod., které vedou k rušení supů na hnízdištích

Management chovu

Sup mrchožravý je jediným druhem supa, který dokáže odchovat více než jedno mládě na hnízdě, což je pro jeho ochranu velmi významné. Kromě toho je jediným evropským druhem supa, který migruje. V zoologických zahradách Evropy byl dlouho přehlížen: u dalších tří evropských druhů supů byl chov koordinován již od počátku 90. let, ale Evropská plemenná kniha pro supa mrchožravého byla založena až v roce 2002 a teprve v roce 2012 pro něj vznikl Evropský záchovný program (EEP – nejvyšší stupeň managementu a ochrany v rámci lidské péče). Jeho koordinace byla svěřena právě pražské zoologické zahradě.

Populace supů mrchožravých v lidské péči čítala v roce 2019 281 jedinců v 71 chovných centrech, z toho 160 jedinců bylo v členských institucích EAZA (Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií), včetně institucí mimo evropský region – Kazachstán, Turecko apod. S těmi je ovšem v rámci chovného programu obtížné zajistit transfery chovných jedinců mezi institucemi: pro bezprostřední spolupráci je potřeba kratší vzdálenost, lze ji realizovat jen s institucemi v blízkém regionu.

Odchov supů mrchožravých je koncentrován do zoologických zahrad, zatímco chovná centra či záchranné stanice hrají menší roli, což je přesně opačná situace, než například u orlosupů bradatých. Důvodem je především specifikum rozmnožování tohoto druhu, který je solitérním hnízdičem. Jednotlivé páry musejí být dost daleko od sebe, aby hnízdily, což je v zoo oproti chovným centrům snazší zajistit. V Zoo Praha z tohoto důvodu máme chovné páry na třech různých místech areálu, která jsou od sebe vzdálena více než 100 metrů.

Česká republika je velmocí v chovu supů mrchožravých, a to díky odchovům v Praze a ve Zlíně, se kterým úzce spolupracujeme. V Zoo Praha v rámci managementu chovu vejce supům mrchožravým odebíráme a umisťujeme do líhně. Po vylíhnutí se mládě nejprve rozkrmí a teprve poté se dá pod rodiče, kteří do té doby seděli na podkladku. I pak je hnízdo až několikrát denně kontrolováno a mládě vážíme a podle potřeby přikrmujeme, abychom měli jistotu, že je vše v pořádku. Ptáky na tyto kontroly navykáme a vždy jim přinášíme potravu, takže přítomnost chovatelů snesou.

Spolupracujeme se záchrannými centry napříč Evropou a také s institucemi v zámoří, i když populace supů mrchožravých chované mimo evropský region jsou minimální až nulové a supů použitelných do chovu tam není mnoho. Z Dallasu k nám do Prahy ale před několika lety dorazil například samec Einstein, aby vytvořil pár s naší samicí.

Bulharská spolupráce

V roce 2012 jsme v rámci in situ projektu a podpory supů v přírodě začali spolupracovat s Green Balkans, přední neziskovou organizací v oblasti ochrany druhů a lokalit v Bulharsku. Za více než 20 let své existence za sebou měla více než stovku různých projektů na ochranu fauny Bulharska, která je velmi pestrá – rozlehlá země totiž zahrnuje množství biotopů, od moří přes vnitrozemská jezera až po táhlá pohoří a údolí i náhorní planiny. Právě supi jsou přitom pro Green Balkans jedním z prioritních druhů.

Protože pro ochranu druhu je nejlepší pracovat s ním přímo v místě jeho přirozeného výskytu, mezi lety 2013 a 2014 jsme finančně zaštítili výstavbu voliér v záchranné stanici v bulharské Staré Zagoře, kde již tou dobou žili někteří supi původem z přírody – ať už zachránění zranění jedinci, nebo supi, kteří byli nalezeni příliš vyhublí na to, aby zvládli na podzim absolvovat migraci do Afriky. Bylo třeba v záchranné stanici vystavět jak chovné voliéry, tak i seznamovací voliéru, kam je možné vypustit 6 až 8 supů, aby se mohly přirozeným způsobem sestavit chovné páry. Mláďata odchovaná ve stanici by pak bylo možné vypouštět do přírody bez nutnosti dlouhých převozů přes půl Evropy. Po výstavbě zařízení jsme do Staré Zagory přepravili dva samce (jednoho odchovaného v Praze a jednoho ve Zlíně), aby utvořili chovné páry s tamními samicemi. K nim se přidali ptáci ze sofijské zoologické zahrady, která tou dobou také začala supy úspěšně množit.

V letech 2015 až 2016 jsme se domluvili na vytvoření krmného místa pro volně žijící supy. V Bulharsku existuje síť krmných míst, která jsou pro ptáky důležitým bodem, kde bezpečně načerpat energii po vysilující cestě z Afriky, kde tráví zimu. My jsme finančně podpořili výstavbu krmného místa u obce Partizány v pohoří Stará Planina, nedaleko kterého bylo i hnízdiště. Po výstavbě krmného místa, které hojně navštěvují i další druhy dravců, zdejší supi mrchožraví poprvé úspěšně vyhnízdili.

V roce 2016 jsme ve spolupráci s vídeňskou Tiergarten Schönbrunn a pařížským Paris Jardin Park zorganizovali transport mladých jedinců z Prahy přes Vídeň do Bulharska, kde byli vypuštěni do přírody metodou z umělého hnízda (hacking site).

Protože Bulharsko je poměrně velká země, podpořili jsme v roce 2017 Green Balkans koupí terénního vozu a přívěsu, aby se tamní ochránci dostali všude i v nepřístupném terénu a mohli navážet potravu na krmná místa.

Reintrodukce v Itálii

V roce 2015 s námi zahájilo spolupráci chovné centrum v Toskánsku v rámci chovného programu SOS Capovaccaio. Zde již nějakou dobu probíhala reintrodukce supů do přírody, ovšem bez vysílaček, takže se nevědělo, co se s nimi po vypuštění děje. Domluvili jsme se proto, že jim poskytneme supy (celkem se jednalo o 5 mladých ptáků – tři z Čech a dva z Toskánska) opatřené vysílačkami, abychom je mohli sledovat a analyzovat rizika, kterým ptáci po svém vypuštění do přírody čelí. Vysílačky umějí měřit kromě základních parametrů i rychlost letu, výšku letu, rychlost a směr větru a mnoho dalších hodnot, takže poskytují zajímavá data.

Vypouštění proběhlo v Kalábrii a v Pulii, a to metodou z umělého hnízda (hackincg site). Ta se již dříve osvědčila u orlosupů bradatých v Alpách, kde byla mláďata zhruba 14 dnů před vylétnutím převezena do umělé skalní niky a tam krmena bez kontaktu s člověkem – maso jim bylo spouštěno trubkou. V případě supů mrchožravých byla nika navíc ohraničena pletivem, aby mladí ptáci nevypadli. Nutné je zabezpečení kamerovým systémem a hlídky, aby hnízda nebyla vykradena. Jakmile jsou mláďata 90–95 dnů stará, síť se otevře a ptáci mohou vylétnout. U supů mrchožravých je ale potíž v tom, že jsou tažní. Mláďata sice své rodiče nesledují, ale když je supů více, létají v hejnech a mohou leccos odkoukat. Teď létají sami a je to pro ně těžké, jak se ukázalo.

Z pěti sledovaných supů vypuštěných v roce 2015 jen dva úspěšně dokončili migraci. Prvním z nich byla Sara, vylíhlá v Toskánsku, která se v roce 2019 poprvé vrátila zpět do Itálie. V mezičase se pohybovala na malém území v Nigeru a chovala se prakticky jako rezidentní pták, což je pro mladé supy zcela přirozené. Agata, vylíhlá ve Zlíně, se ztratila po pouhých 100 kilometrech, když opustila sicilské pobřeží. Spadla do moře a panuje podezření, že to bylo následkem otravy, protože se předtím pohybovala na skládce. Aneta, vylíhlá v Praze, měla už přelet moře téměř za sebou, když se relativně blízko afrického pobřeží stočila na východ a těsně u hranic Libye spadla do moře. V Libyi probíhají cílené odstřely ptáků a ochrana přírody je tam takřka nulová, teorií tedy je, že se Aneta stala obětí odstřelu. Pražský samec Karel skončil svůj let ještě na Sicílii; signál se ztratil a vysílačka se nikdy nenašla, takže se neví, co se s ním stalo. Mohl být odchycen a vysílačka ukradena (dají se totiž zpeněžit a v některých zemích jsou navíc ptáci s vysílačkami považováni za supí špiony), ale jsou to jen dohady. Toskánský Tobia se přes Maltu, kde způsobil mezi ornitology velké pozdvižení, dostal do Nigeru a v roce 2019 se poprvé vrátil do Itálie.

Metody vypouštění

Již byla zmíněna metoda vypouštění mladých supů z umělého hnízda. Nevíme však, zda právě ta je pro supy mrchožravé nejlepší. Proto jsou analyzovány i další dvě. První z nich je pěstounství (fostering). Využívá skutečnosti, že supi mrchožraví dovedou odchovat na hnízdě více než jedno mládě, a spočívá v přidání mláděte vylíhlého v lidské péči do hnízda volně žijících ptáků, kteří mají jediné, podobně staré mládě. Úskalí této metody spočívá v tom, že supi mrchožraví někdy mají mezi dvěma snesenými vejci velkou prodlevu v líhnutí, a je proto poměrně náročné bezpečně určit u hnízd s jedním malým mládětem, zda se druhé teprve nevylíhne. Vhodnější je proto podkládat starší mláďata. U těch je už jistota, že se druhé vejce líhnout nebude, a navíc bývají starší mláďata lépe přijata nevlastním sourozencem, eliminuje se riziko útoků na podložené mládě. U staršího mláděte je také více času vyřídit všechnu dokumentaci potřebnou pro převoz a vypuštění, takže je tento postup i administrativně o něco snazší.

Druhá je metoda zpožděného vypouštění (delayed release). Mláďata, která se líhnou na přelomu jara a léta, by za normálních okolností již na podzim absolvovala migraci do Afriky. Místo toho jsou však až do jara následujícího roku chována v zoologické zahradě nebo chovné stanici a teprve potom, v dubnu dalšího roku, se přesunou do vypouštěcí voliéry. Zde zůstanou minimálně měsíc a pak se vypustí. Před podzimní migrací tak mají celou jarní a letní sezonu na to, zvyknout si na daném místě a naučit se získávat přirozenou potravu, což je v Bulharsku nejčastěji želva. Místní supi nejen sbírají přejeté želvy a další zvířata na silnicích, ale také dokážou želví krunýř sami rozbíjet. Metoda zpožděného vypuštění byla původně nejvíce diskutovaná: panovaly obavy, zda nebudou mít ptáci z prodlouženého pobytu v lidské péči zlozvyky. Ukazuje se však, že pro supy mrchožravé je to metoda zřejmě nejbezpečnější, s nejvyšším přežitím vypuštěných mláďat. Při tahu jsou silnější, zdatnější, a výhodou je i to, že mají dost času naučit se znát přirozenou potravu, se kterou jinak nemají zkušenost a při prvním kontaktu se jí leckdy dokonce bojí.

 

Shrnutí

Za posledních pět let jsme v Bulharsku vypustili sedm supů, kteří se vylíhli v Zoo Praha. Další dva supi vylíhlí v Zoo Praha byli vypuštěni v Itálii a do přírody se dostala také tři mláďata, která se sice u nás nevylíhla, ale odchovali je v Praze ptačí pěstouni. Jeden náš dobrý chovný pár, Lilly a Andyho, jsme odeslali přímo do chovné stanice ve Staré Zagoře, kde byla vypuštěna do přírody dvě jejich mláďata. U tří mláďat vylíhlých a odchovaných ve Vídni jsme transport zprostředkovali.

Celkem bylo do přírody za pět let vypuštěno 23 supů mrchožravých, v plánu je jich 30 – poté bude možno být analyzováno, který způsob vypouštění je nejvhodnější.

Ze vstupného do Zoo Praha jsme za dobu trvání in situ projektu mohli využít již 1,5 milionu korun na ochranu supů mrchožravých v přírodě. Děkujeme!