Světový den velbloudů, jejich původ a osud

Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha

Sobotní program:

• 10.00, 11.00, 12.00, 13.00, 14.00 a 15.00 Komentované setkání u velbloudů
  Pláně
  
  
• 12.30 Komentované krmení velbloudů
  Pláně
  
  
• 10.00 – 16.00 živočichové Gobi
  Informační a herní stanoviště
  Gobi

Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha

PŮVOD A OSUD VELBLOUDŮ

Velbloudi byli a v mnoha částech světa stále jsou nepostradatelnými společníky lidských karavan a jejich schopnost přežít v nehostinném prostředí významně ovlivnila lidskou společnost. Velbloudi nejsou jen dopravním prostředkem, ale mají mnohostranné využití: poskytují kvalitní vlnu, výživné mléko a maso, které jsou důležitou součástí stravy v mnoha pasteveckých společnostech, a jejich trus slouží jako palivo v místech s nedostatkem dřeva. Světový den velbloudů si připomínáme 22. června, v jednom z nejteplejších ročních období, abychom zdůraznili jejich schopnost přežít v extrémních podmínkách. Přestože jsou pro mnohé tito sudokopytníci symbolem rozlehlé africké krajiny, jejich fascinující cesta prostorem a časem začala před miliony let v Severní Americe.

Pravěký předek

Nejstarší zvíře, které lze bez pochyb nazvat velbloudem, je Protylopus. Tento drobný sudokopytník vážil maximálně 25 kg a neměl ani metr na délku. Žil v Severní Americe uprostřed třetihor, tedy asi před 40–50 miliony let. Severní Amerika tehdy ovšem vypadala jinak než dnes. Klima bylo poměrně vlhké, krajina byla spíše lesnatá a bažinatá než rozvolněná a travnatá. Suchá prérie, jakou známe dnes, vznikala postupně a změna prostředí pravděpodobně vedla ke změně stavby těla původních velbloudů, a třeba i koní. Trend je to do jisté míry podobný – zvířata se zvětšují, běhají rychleji (koňovití), adaptují se na suché prostředí a delší období bez vody (velbloudi). Tuto postupnou změnu nejlépe dokládá rozdíl mezi zuby třetihorních „pravelbloudů“ a jejich dnešních potomků. Protylopus se živil měkkými listy vlhkých dřevin, zatímco zuby současných velbloudů jsou uzpůsobené na zpracování mnohem odolnějších travin, tvrdých listů suchomilných křovin, trnitých pichláků i kaktusů.

Různých forem pravěkých velbloudů žilo v průběhu mnoha milionů let v Severní Americe poměrně hodně a někteří byli velmi zvláštní. Existovali velbloudi s dlouhými krky, jejichž životní strategie nebyla nepodobná žirafám, někteří zas byli obrovští – větší než malí sloni. Ale všichni se pohybovali v areálu, který zasahoval od dnešního Mexika po Aljašku.

Asfaltoví velbloudi v Los Angeles

Nedaleko Los Angeles se nachází významná paleontologická lokalita La Brea Tar Pits, kde jsou zachovaná kompletní těla uhynulých tvorů v jakémsi přírodním asfaltu. Je to tzv. „lagerstätte“ – místo s unikátním potenciálem k zachování fosilií. Podle radioaktivního datování na základě izotopů uhlíku jsou nejstarší nálezy z této unikátní lokality staré přibližně 40 000 let. Objeveny zde byly mimo jiné dokonale zachované kostry velbloudů. „Los Angelští“ velbloudi dostali jméno Camelops hesternus, což by se dalo přeložit jako „včerejší velbloud“. Jejich tělesná stavba i velikost byly totiž skutečně velmi blízké dnešním velbloudům.

Camelops hesternus Sergiodlarosa, zdroj: wikipedie

Do světa přes pevninské mosty

Velbloudi pravděpodobně žili v Severní Americe až do holocénu (posledních 11 000 let) a američtí indiáni je znali a lovili. Z Utahu a Kalifornie jsou dokonce zaznamenány nálezy lebek a jiných kostí velbloudů, které nejsou starší než tisíc let. Když ovšem Ameriku v 15. století objevili Evropané, byli tam už velbloudi vyhubeni. Jejich bezhrbí příbuzní, lamy, dávno předtím prošly džunglemi Střední Ameriky dolů na jih a usadily se ve výše položených horských oblastech And. Praví velbloudi pak před svým vymizením ze Severní Ameriky unikli severní cestou na západ – ve vhodné době přešli obnaženou Beringovou šíjí, která spojovala Aljašku s Čukotkou, a pronikli do Asie.

Jeden a dva hrby

Není poušť jako poušť a není velbloud jako velbloud. Velbloudi se totiž v Asii rozdělili na dvě hlavní větve: jednohrbé dromedáry a dvouhrbé drabaře. Toto rozdělení bylo pravděpodobně ovlivněno rozdílnými klimatickými a geografickými podmínkami. Dromedáři, s jedním hrbem, se adaptovali na život v horkých a suchých oblastech Blízkého východu, kde jsou jejich zásoby tuku v hrbu klíčové pro přežití během dlouhých období bez vody. Naopak drabaři, se dvěma hrby, se vyvinuli v chladnějších a drsnějších podmínkách střední Asie, kde jejich hustá srst a tuk byly nezbytné pro přežití v horských a stepních regionech. My ponecháme asijské velbloudy v Asii a budeme sledovat osudy jednohrbých dromedárů.

Velbloud jednohrbý, zdroj: wikipedie (Ekrem Canli)

Dvouhrbý velbloud divoký, zdroj: wikipedie (John Hill)

Velbloudi ve starověku

Podle fosilních dokladů se jednohrbí velbloudi už v pliocénu (cca 5–2,5 mil. let př. n. l.) dostali do Indie a odtud do „Arábie“, avšak do Afriky přirozeně nepronikli. Nejzápadnější oblastí jejich výskytu byla dnešní Palestina a Izrael, přičemž jejich příbuzní dosáhli až do Rumunska a snad i do Maďarska. Zajímavé je, že pyskatá hliněná hlava velbloudího vzezření byla nalezena v egyptském hrobě z období IV. dynastie starého Egypta (cca 4 000 let př. n. l.). Další 3 000 let jsou však zmínky o velbloudech v Egyptě a severní Africe velmi sporadické. Zato v Asýrii jsou jejich typické hrbaté profily zachyceny na četných basreliéfech a obeliscích, velbloudi tam byli zjevně loveni jako divoká zvířata.

Když královna ze Sáby navštívila krále Šalamouna v 10. století př. n. l., doprovázela ji dlouhá karavana velbloudů, což naznačuje jejich zdomácnění na Blízkém východě. Absence velbloudů v severní Africe není uspokojivě vysvětlena, ale podle historických pramenů je do severní Afriky přivedli Římané před rokem 200 n. l. a o jejich rozšíření se zasloužil císař Septimus Severus. Díky podpoře chovu velbloudů bylo možné udržovat obchodní spojení přes postupně vysychající Saharu. Můžeme se tedy domnívat, že velbloudi přišli do Afriky již v područí člověka, nikoliv jako volně žijící živočišný druh. Velbloud je dokonale přizpůsoben pouštnímu životu v suchém, velmi teplém prostředí, ale nárůst vlhkosti snáší velice špatně. Proto se v zásadě nikdy nepodařilo aklimatizovat velbloudy na jih od Sahary.

Společník člověka

V roce 1622 koupil a dovezl Ferdinand II. Medicejský několik velbloudů jako pracovní sílu k převozu břemen v suchých oblastech Itálie okolo Pisy (její pověstná Šikmá věž tam již stála). Potomci těchto velbloudů tam údajně stále žijí (samozřejmě v zajetí). Snahy využít velbloudy jako pracovní sílu pak projevily i další státy jako Sicílie, Španělsko, Austrálie i USA. Po údajně dlouhých diskusích se podařilo v roce 1855 přesvědčit americký Kongres, aby povolil dovoz jednohrbých velbloudů k „vojenským účelům“. V turecké Smyrně tedy nalodili 33 zvířat, avšak už brzy po vyplutí nastaly komplikace.
Převoz takto velkých tvorů není ani dnes snadnou záležitostí. Do lodní paluby byly vyřezány provizorní otvory, aby se velbloudi v podpalubí mohli alespoň narovnat, a posádka udělala celou řadu dalších opatření, aby „korábům pouště“ pomohla přežít dlouhou plavbu po mořské hladině. Odolná zvířata náročnou cestu zvládla a při vylodění v Americe jich bylo dokonce 34. Jeden kus cestou uhynul, ale dvěma velbloudicím se narodila zdravá mláďata. V roce 1856 bylo toto stádo umístěno v Texasu a o rok později bylo přivezeno dalších 44 zvířat.

Jezdec na velbloudu v indickém Biháru v roce 1825, zdroj: wikipedie

Australan Harry

Převoz velbloudů do Austrálie neprobíhal tak hladce. První velbloud dorazil do Austrálie v roce 1840 na objednávku bratrů Phillipsových z Adelaide. Loď Apolline, pod velením kapitána Williama Deana, zakotvila v přístavu Port Adelaide v Jižní Austrálii 12. října 1840, ale všichni velbloudi kromě jednoho během plavby zemřeli. Přeživší velbloud byl pojmenován Harry. Tento velbloud byl využit pastýřem a průzkumníkem Johnem Ainsworthem Horrocksem při jeho nešťastné expedici v roce 1846 do vnitrozemí Jižní Austrálie. Horrocks vstoupil ve známost jako „muž, kterého zastřelil jeho vlastní velbloud“, poté co při přípravě na střelbu na břehu jezera Dutton došlo k nehodě. Harry do Horrockse vrazil, jeho zbraň spustila a způsobila mu zranění pravé ruky a čelisti. Horrocks zemřel na následky svých zranění 23. září v Penworthamu a před smrtí vyslovil přání, aby byl velbloud Harry zastřelen.
Další transporty velbloudů do Austrálie dopadly lépe a na začátku 20. století pak velbloudi v Austrálii zdivočeli. Dodnes se jim ve společnosti klokanů daří natolik dobře, že velikost jejich populace musí být kontrolována člověkem.

Návrat do americké divočiny

Když v roce 1861 začala v Americe válka Severu proti Jihu, využívaly velbloudy obě znepřátelené strany. Po skončení občanské války pak byla část zvířat prodána do vznikajících cirkusů a zvěřinců a část uprchla do přírody, kde zdivočela. V Severní Americe tedy na začátku 20. století opět žili divocí velbloudi přímo v místech, kde před tisíci a miliony lety žili jejich dávní předkové. Američtí kovbojové je chytali a prodávali do cirkusů a původní obyvatelé, Indiáni, je lovili pro obživu. Tento návrat ztraceného velblouda do Ameriky a završení pomyslné velbloudí cesty kolem světa však netrval dlouho. Poslední jednoznačné zmínky o výskytu „reintrodukovaných“ divokých velbloudů v Severní Americe pocházejí z roku 1941.

Původ a osud velboudů, Ondřej Kohout