Významné odchovy v Zoo Praha v roce 2021

První letošní mládě trichy orlího se vylíhlo 28. ledna. Na snímku ve věku 48 dní. Foto Petr Hamerník, Zoo Praha

„Od počátku roku do dnešního dne se v Zoo Praha narodilo nebo vylíhlo 1 027 mláďat z celkem 199 různých živočišných druhů – savců, ptáků, plazů, obojživelníků a ryb. Další k nim samozřejmě stále přibývají,“ uvedl ředitel Zoo Praha Miroslav Bobek. „Některá z nich, jako například tapíří samička Jasmína nebo čtyřčata tayry, vzbudila zájem médií i veřejnosti, zatímco jiná zůstala trochu v pozadí. I mezi nimi jsou však významné odchovy, které bychom rádi blíže představili.“

TRICHA ORLÍ

Psittrichas fulgidus

Již o druhé letošní mládě pečuje nyní pár papoušků trichů orlích v chovatelském zázemí pražské zoo. Trichové trpí úbytkem svého přirozeného prostředí v důsledku kácení deštných pralesů na Nové Guineji, kde jsou navíc pro své krásné dlouhé peří často loveni. Proto byl tento druh před čtyřmi lety zařazen na Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN mezi zranitelné (vulnerable). Zoo Praha je jednou ze sedmi evropských a jedinou českou zoologickou zahradou, která tyto papoušky chová.

První letošní mládě trichy orlího se v pražské zoo vylíhlo koncem ledna, další pak počátkem října. Právě toto mládě je prvním přirozeně odchovávaným mládětem v evropské zoologické zahradě. Jeho odchov totiž probíhá pod rodiči v hnízdní budce, kterou by mělo opustit koncem roku. Jde zároveň již o třetí zdejší úspěšně odchované mládě tohoto druhu.

Chov trichy orlího v Zoo Praha se datuje od roku 2014, kdy přišla první samice, následovaná o dva roky později dvěma samci a další samičkou. Protože tržní cena tohoto papouška je poměrně vysoká, získala pražská zoo zmíněné jedince od soukromého chovatele výměnou za některé vlastní odchovy.

Tricha orlí je doma v deštných pralesích nižších poloh novoguinejských velehor. Právě tady jej domorodci loví pro jeho červené peří, kterým si zdobí čelenky. Podle průzkumu Wildlife Conservation Society je kvůli uspokojení tamní poptávky zabito každoročně 8 % z jeho celkové předpokládané populace.

Trichové nehnízdí v opuštěné dutině stromu jako většina ostatních papoušků. Pro stimulaci hnízdění si dutinu v tlejícím kmeni potřebují sami vyhloubit, k čemuž používají svůj nápadný hákovitý zobák. V Zoo Praha jim proto chovatelé připravili kmen s dutinou napěchovanou hoblinami, aby u nich evokovali právě tuto hnízdní adaptaci.

Zajímavostí je i pohlavní dvojtvárnost tohoto papouška, samec má oproti samici navíc červená pírka v oblasti příuší. Jedná se také o potravního specialistu. I přes velkou hmotnost – až jeden kilogram – se živí výhradně ovocem, nektarem a ovocnými šťávami.

TAPÍR JIHOAMERICKÝ

Tapirus terrestris

K nejatraktivnějším mláďatům uplynulé sezóny se zařadilo pruhované mládě tapíra jihoamerického. V roce 2002 byl tento lichokopytník z důvodu jeho lovu a ztráty přirozeného biotopu zařazen na Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN mezi zranitelné (vulnerable). O to cennějším přírůstkem je tapíří samička, která se v Zoo Praha narodila letos v dubnu a je nositelkou jedinečných a v evropském chovu dosud nezastoupených genů.

Samička tapíra jihoamerického Jasmína je prvním potomkem samice Taluen, která do pražské zoo dorazila před dvěma lety z Francouzské Guyany. Díky tomu byl evropský chovný program (EEP) obohacen o zcela nové geny a Zoo Praha jako jedna z mála institucí získala doporučení k rozmnožování chovného páru. Otec mláděte, samec Tex, má také velmi zajímavý neevropský původ, před patnácti lety přijel z USA. Narozená samička je tak podle koordinátorky chovu prvním doporučeným mládětem, které se narodilo v programu po řadě let.

Nyní téměř sedmiměsíční samice již takřka ztratila své tečky a pruhy, které jsou charakteristické pro tapíří mláďata, a postupně se zbarvuje do tmavohnědé podoby dospělých. Zoo Praha chovala tapíry jihoamerické již v letech 1950−1957. Jejich chov byl obnoven v roce 2004 a první mládě, samec Heřmánek, se zde narodilo o dva roky později. Samička Jasmína je již čtvrtým zdejším přírůstkem tohoto druhu.

Tapír jihoamerický obývá amazonský prales východně od And v oblasti od Venezuely, Kolumbie a Guyany na severu, po Brazílii, Argentinu na jihu a Bolívii, Peru a Ekvádor na západě. Patří mezi lichokopytníky, i když má na zadních nohou čtyři a na předních tři prsty. Snad nejnápadnějším znakem tapíra je prodloužený horní pysk a nozdry, které dohromady tvoří jakýsi krátký chobot. Používá jej podobně jako slon – k trhání rostlinné potravy, jako orgán jemného čichu i k dýchání při pobytu v bažinách nebo vodě, na kterou je velmi úzce vázaný. Ochlazuje se v ní, živí se vodními rostlinami a při nebezpečí zde hledá úkryt. Dokáže dobře plavat, potápět se a dokonce i chodit po dně.

Aktivní je za soumraku a v noci. Den tráví ukryt v hustém lesním podrostu a navzdory své velikosti často uniká pozornosti. Žije většinou samotářsky a jen v době námluv se tapíři vzájemně vyhledávají pomocí pachových značek a nejrůznějších hlasových projevů.

TAYRA

Eira barbara

Eira, tayra, hyrare či kuna brazilská – to vše jsou názvy elegantní a štíhlé lasicovité šelmy ze Střední a Jižní Ameriky, jejíž historicky první čtyřčata v České republice se koncem léta narodila v Zoo Praha. Tuto půvabnou kunovitou šelmu v uplynulém roce rozmnožily pouze dvě evropské zoologické zahrady.

Běžně se tayrám rodí jedno až dvě mláďata. Čtyřčata jsou u tohoto druhu velmi neobvyklá a v českém chovu se narodila vůbec poprvé. Tři samice a jeden samec přišli na svět poslední srpnový den. Jejich matkou je šestiletá samice, odchovaná v pražské zoo, a otcem jedenáctiletý samec, který přišel v roce 2011 ze švýcarské zoologické zahrady Papiliorama. Zoo Praha chová tayry od roku 2004 a první úspěšný odchov se zde podařil před deseti lety. Jednalo se o vůbec první odchované mládě tohoto druhu v České republice.

Tayra je nejblíže příbuzná kunám a grizonům. V přírodě obývá nejrůznější lesnaté a křovinaté oblasti od středního Mexika po severní Argentinu a Trinidad. Vzhledem k velkému areálu rozšíření vědci rozlišují kolem devíti poddruhů. Není vážněji ohrožená, její stavy však mají sestupnou tendenci.

Jako všechny lasicovité šelmy je značně přizpůsobivá a doupě si buduje jak ve stromových dutinách, tak v hustém podrostu nebo ve skalních puklinách. Za potravou se vydává převážně za soumraku. Velmi obratně šplhá po stromech, kde také často loví malé drápkaté opice, zatímco na zemi pátrá po hlodavcích či plazech, především leguánech. Jídelníček si doplňuje plody.

Pro vrásky na obličeji nazývají domorodci tayru „cabeza de viejo“, tedy hlava starce. Díky světlé srsti na krku a hlavě, která v slunečních paprscích září, se někdy můžeme setkat i se jménem kuna sluneční. Toto jméno upozorňuje také na fakt, že tayra je jako jedna z mála kunovitých šelem aktivní i ve dne, což z ní pro návštěvníky pražské zoologické zahrady činí velice atraktivní druh.

PIŽMOVKA KONŽSKÁ

Pteronetta hartlaubii

Velký chovatelský úspěch představuje sedm mláďat pižmovky konžské, která se v Zoo Praha vylíhla letos v dubnu. Jde o první kachňata tohoto druhu v rámci Unie českých a slovenských zoologických zahrad. Pražská zoologická zahrada patří k pouhým třem institucím v Evropě, které tyto vrubozobé ptáky chovají.

Mláďata se pětiletému samci a dvouleté samici podařilo odchovat přirozeným způsobem. Pižmovky konžské běžně hnízdí v dutinách stromů, kachňata byla proto odchovávána v budce umístěné metr a půl nad zemí. Z této výšky pak musela hnědožlutá ochmýřená mláďata vyskákat, jak je pro ně obvyklé i ve volné přírodě.

Chov pižmovek konžských zahájila Zoo Praha v červnu loňského roku, kdy získala dva nepříbuzné páry ze specializovaného neveřejného chovného centra Pinola Conservancy ve státě Louisiana v USA. Zástupci tohoto druhu byli sice do Evropy přivezeni již dříve, jen zřídka se je však podařilo rozmnožit – naposledy se tak stalo před dvaceti lety. Tento vzácně chovaný monotypický zástupce svého rodu je v současné době doménou pouze českých zoologických zahrad a nelze jej spatřit v žádné jiné evropské zoo.

Pižmovka konžská žije nejčastěji v zalesněných mokřadech, na jezerech nebo řekách západní a střední Afriky. Potravu si tato plovavá kachna hledá převážně v noci, a to ve vodě, v bažinách i na souši. Žije velice skrytě. Často odpočívá na nízkých větvích, nocuje na stromech a do dnešních dnů nebylo v přírodě nalezeno její hnízdo.