Láska v říši zvířat

Že je Valentýn, a tedy i lásky čas? Inu, jak pro koho. Láska v říši zvířat kvete po celý rok, protože námluvy a páření se neřídí tím, zda je právě hezky, ale složitými vnitřními hormonálními hodinami. Právě ty řídí celý „romantický“ proces účelově tak, aby se nová generace rodila v co nejpříznivějších podmínkách.

Aranka a Leonardo: Nebezpečná lovestory. Foto: Tomáš Adamec, Zoo Praha

Kde jsi, miláčku?
Základní podmínkou úspěšného vztahu je samozřejmě nutnost partnera najít. Jen docela málo živočišných druhů žije trvale v páru či v rodinné skupině, a tak ti ostatní mají nelehký úkol: vyhledat druha či družku, přilákat ho a zaujmout natolik, aby mohlo dojít k páření. Lidé mají dnes k dispozici telefony, e-maily či jiné komunikační vymoženosti. Zvířata se musejí spolehnout na své vlastní možnosti. A tak se vyhledávají čichem (takový motýl martináč vnímá pachy pomocí tykadel a dokáže rozeznat samičku na vzdálenost několika kilometrů), hlasem (samci některých kytovců, třeba keporkaků nebo kosatek, vábí samici ultrazvukovými signály i dobře slyšitelným zpěvem) nebo zrakem (ať už je to výrazné zbarvení nebo nejrůznější tanečky a nakrucování). Právě ten poslední způsob je pro lidi nejlépe pozorovatelný, protože i my se řídíme hlavně zrakem.

Věrnost až za hrob?
Lidé rádi opřádají zvířata a jejich život nejrůznějšími legendami. Nejinak je tomu i v tak lákavé tematice, jako je láska. Je zajímavé, že s opravdovou věrností se setkáme hlavně u ptáků, i když ani tady nejde o lásku až za hrob. Jestliže se trvale spolu žijící páry (například u labutí nebo jeřábů) přece jen rozpadnou, pak zbylý partner nehyne steskem, jak se traduje, ale obvykle si v příští sezoně najde novou náhradu. Mnohé páry, které společně každým rokem vyvádějí potomky, netráví pohromadě celý rok. Tak třeba čápi bílí se na zimoviště vydávají ve společném hejnu a zpátky se vracejí o něco dříve samice než samci. Upraví hnízdo a pak toho svého přivolávají hlasitým klapáním zobákem. Když do určité doby nepřiletí, přilákají jiného – nebo hnízdo opustí a založí rodinu jinde.

Příběhy ze zoo
Odborníci se stále nemohou dohodnout, do jaké míry je chování zvířat ovlivněno umělými podmínkami chovu v lidské péči, ať už je to domácnost, nebo zoologická zahrada. Faktem je, že pokud se prostředí a režim alespoň trochu podobají životu v přírodě, zůstává většina projevů zachována. Může za to i poměrně tvrdošíjná genetická paměť, která nutí zvířata (a do jisté míry i lidi) zachovávat generacemi prověřené rituály. Tato síla je tak mocná, že se chování během toku nebo námluv nevymaže, i když není právě k dispozici ten správný partner. V zoo se pak může náklonnost přenést na člověka – trvale nebo jen dočasně.
Ve skupině tučňáků Humboldtových se například vylíhl sameček, který hned od mládí vyhledával přítomnost jedné z chovatelek. Při každé příležitosti k ní běžel, něžně se o ni otíral a vůbec ho nezajímaly ryby, které rozdávala ostatním tučňákům. Není divu, že si vysloužil jméno Milovník. Teprve, když úplně dospěl, rozhodl se přece jen alespoň v době hnízdění dát přechodně přednost tučňáčí samičce Oskarce, ale slabost pro chovatelku mu zůstala.
V zoo máme jedinečnou příležitost pozorovat zvířata zblízka, a tak se leckdy dočkáme i překvapení. Patří k nim například hroch Slávek. Mohutný, i na hroší poměry obrovitý samec, který se v Praze narodil, se ve svém rodinném

životě ukázal jako něžný a starostlivý otec. Zatímco většinu hroších samců je nezbytné v zoo oddělovat, aby neublížili svým vlastním potomkům, pro Slávka to neplatí. Nejenže mláďata neohrožuje, ale chová se k nim i k samici ohleduplně, dává jim přednost na schodech do bazénu a starostlivě ukládá sudovité tělo tak, aby mrně nezalehl.
Trvalé páry u savců jsou mnohem vzácnější než u ptáků, i když i tady se často na výchově potomků podílejí oba rodiče. Když už ale takový pár žije společně, je pouto velice silné. V pražské zoo se to projevilo například při odchovu prvního hrabáče. Tento africký savec, který vypadá tak trochu jako kříženec prasátka, klokana a oslíka, žije spíše samotářsky. Náš pár ale vytvořil harmonickou dvojici. Samec Táta i samice Bojsa spolu spali propleteni do jednoho klubka, společně jedli a neustále se drželi vedle sebe. Když se ale narodilo mládě, chovatelé je přece jen pro jistotu oddělili. Jenže oba hrabáči začali být velice smutní a stýskalo se jim tak zjevně, že se chovatelé rozhodli je zase spojit. A udělali dobře. Táta a Bojsa opět spokojeně spali – možná o to spokojeněji, že měli ještě třetího do party.
V projevech lásky nejsou za ptáky a savci pozadu ani plazi. Názorným příkladem se v poslední době stala samice varana komodského Aranka. Je to zcela výjimečná zasloužilá matka, která má za sebou už šestou snůšku (i když v lidské péči tito mohutní ještěři mívají nanejvýš tři), a to nepochybně i díky své urputné snaze svést partnera za každou cenu. V době rozmnožování je hnána odvěkým pudem natolik silně, že překoná i hrazení mezi svým výběhem a výběhem samce a riskuje dokonce vážné poranění. Námluvy u ještěrů nejsou nijak něžnou záležitostí a samice často utrží hluboké šrámy od drápů či zubů. Stalo se to i Arance, když po smrti původního samce dostala nového partnera Leonarda. Je to už starší pán a na Arančiny něžnosti si moc nepotrpěl. Došlo dokonce i na chirurgický zákrok, při kterém musel veterinář zašívat dlouhou ránu na těle samice. Ovšem Aranka to nevzdala a při dalších námluvách se opět snažila vlichotit do Leonardovy přízně. Ten už zřejmě rezignoval, a tak vše dopadlo dobře.

                                                                                                                                             Romana Anděrová