Tučňák Humboldtův - Otylka

Původ a chov

Tučňáčí samička Otylka se vylíhla v Praze a také zde strávila celý život. U ostatních tučňáků by snad nový chovatel mohl chvíli váhat, kdo že si to přišel pro rybu, u Otylky váhat příliš nemusí. Dělá totiž čest svému jménu. Otylka je největší tučňáčí samice ve skupině. Zatímco u jiných tučňáků je tedy třeba mít dokonale na paměti černé tečky na jejich bílém břiše, případně bílými pírky "prokvetlé" černé čelo, u Otylky mluví za vše velikost. Stydět se však nemusí ani Otylčin partner Drobek. Také jeho je pěkný kousek a spolu s Otylkou tvoří vyrovnaný pár tučňáčích obříků.V pavilonu obývají jednu z nik umělé skály. Tu si páreček sám vybral a srdnatě ji chrání před ostatními spolubydlícími. Tučňáci Humboldtovi žijící na pobřeží Chile a Peru takto hnízdí i v přírodě. Také tam obývají i několik sezon stejnou puklinu ve skále, u níž se však shledávají po dlouhé době odloučení, kdy loví ryby v oceánu a užívají si nevázané zábavy. Jamile však přijde doba hnízdění, sejde se pár opět u stejné niky jako předchozí rok. V zoologické zahradě mají tučňáci situaci pochopitelně ulehčenou, protože za potravou nemusí putovat na dlouhé vzdálenosti.

Lidé se často ptají, zda tučňákům není v Praze horko. Jak už bylo řečeno, naši tučňáci pochází z Jižní Ameriky, z podmínek klimaticky blízkých naší zemi. Potíže jim tedy nepůsobí mírná zima ani teplé léto, hůře však snášejí extrémy. V případě velkých veder spouštíme tučňákům ve výběhu mlhovače, které teplotu příjemně sníží. V takových podmínkách se Otylka ráda vystaví přímo před trysky a užívá si chladivé vody, která ji skrápí.  Nesmírně ráda také plave v jednom z bazénů, které jsou v expozici připravené. Stejně jako ostatní tučňáci si také ona občas ráda hraje s návštěvníky a honí za sklem jejich prsty, jako by to byla malá rybka. Ve vodě se Otylka, která na souši působí snad ještě nemotorněji než ostatní tučňáci, mění ve hbitou lovkyni.

V pavilonu se tučňáci mají jako v bavlnce. Protože mořská sůl vzduch v přírodě dezinfikuje, jsou tučňáci náchylní na nejrůznější choroby. Právě proto absolvují pravidelné inhalační kúry podobně jako lidé v luxusních lázních. Závidět jídelníček by jim zase mohl každý milovník mořských plodů - chovatelé jim nabízí nejrůznější druhy mořských ryb a dokonce i sépie nebo chobotnice obohacené ještě o mořskou sůl a vitaminy. Hlavně zmíněné hlavonožce však tučňáci raději přenechávají svým sousedům lachtanům. Jistě i díky špičkové péči je pražská zoo jedním z nejlepších chovatelů těchto tučňáků v Evropě.

Povaha

Tučňáci jsou plachá zvířata, a to platí i o Otylce. Když vchází chovatelé do expozice, musí pískat, aby tučňáky předem varovali. V opačném případě by zvířata poplašeně utíkala a při pádu ze skály nebo do v tu chvíli prázdného bazénu by se mohla poranit. Jakmile ale poznají, že za pískáním se ukrývá někdo ze známých lidí, trochu se zklidní a většinou si také při krmení přijdou pro rybu přímo z ruky. Plachá povaha tučňáků, a tedy i Otylky a Drobka, se mění, když si hájí svou hnízdní niku. V takovém případě je třeba mít se na pozoru, a když je třeba ústí do niky uklidit, počínat si velmi opatrně. Silný zobák tučňáků dokáže způsobit bolestivá zranění. Stejná situace občas nastává i u žárlivců. Při krmení je tak třeba myslet nejen na to, aby každý z tučňáků dostal, co potřebuje, ale také aby vás případný žárlivec neviděl při krmení jeho partnera nebo partnerky.

Drobek je na to přeborník - pokud zahlédne chovatele, jak dává Otylce rybičku, ihned si usmyslí, že mu ji chce chovatel odvést. Z mírného zvířete se rázem stane odhodlaný obránce manželky a chovatele se snaží štípáním zahnat co nejdál to jde.

Září 2012