Přijít sem o půl roku dřív, mezi haldami zboží z dob socialismu by málem nešlo projít. Ohromné skladiště minulosti. Na ramínkách v kancelářích prý dokonce ještě viselo oblečení zaměstnanců, kteří museli své pracoviště z minuty na minutu opustit. Skutečné Pompeje reálného socialismu.

Všem byly na očích, a přesto o nich nikdo nevěděl. Skrývaly je zdi Trojského pivovaru. Ten desítky let sloužil jako skladiště obchodního domu Bílá labuť. Roky a roky se v něm hromadilo zboží. Pak se svět změnil, ale v Pivovaru podle všeho plynul čas dál jako by se nic nestalo. Dávno neprodejné zboží zůstalo ve zdejších skladištích, a kdo ví, jestli sem - staženo z pultů - ještě nepřibývalo. Skladníci dál docházeli do zaměstnání a léta plynula. Až náhle přišla přírodní katastrofa. Povodeň. Zaměstnanci uprchli, aby se už nikdy nevrátili, a v Pivovaru zůstala zakonzervovaná minulost. Až do loňského léta.

Co by asi za takové místo dali jednou badatelé… A co badatelé! Vezmeme-li v úvahu popularitu seriálu Vyprávěj či facebookových profilů typu Vzpomínky na socialismus, přecpané sklady by bývalo šlo otevřít hned. Jako turistickou atrakci: „Pompeje reálného socialismu!“

Avšak dost nadsázky a dost Pompejí. Jsme v Troji – a Pivovar je jedním z jejích pokladů. Pivo se v něm přestalo vařit po dvou stech letech provozu, na sklonku 19. století. Poté v něm byla likérka, kterou vystřídala Rolnická družstevní mlékárna a tu pak zasilatelství. Býval společenským centrem Troji a na jeho nádvoří se konávaly i sokolské slavnosti. S přeměnou na sklady Bílé labutě ho část byla zbořena a část nenávratně poškozena; především se však uzavřel svému okolí. Snad znovu ožije – a to smysluplněji než jako mrtvý svědek minulosti.