Věřil jsem, že všechno dobře dopadne. Že malý zázrak, díky němuž zabřezla, se přetaví v zázrak velký a Kamba se dočká svého vlastního mláděte. Že její osud, zvrácený před víc než čtyřiceti lety kdesi v kamerunských pralesích, dojde toho nejlepšího naplnění.

Jenže zázrak není nároková položka.

Kamba o své mládě přišla. V prvních okamžicích jsem měl mrazivý pocit, že to byla jen neuvěřitelná smůla. Ne, nebyla. Proti hrálo víc faktorů a nebylo v lidských silách je zvrátit.

Asi nikdy a nikde se nevěnovala taková péče životu a zdraví ne-člověka. Desítkám a desítkám těch, kdo se Kambě snažili pomoci, ať už na improvizovaném operačním sále, při sledování kamerami nebo konzultacemi přes půl zeměkoule, patří veliký dík. Stejně jako těm, kdo Kambu i nás podporovali jakkoli jinak; třeba jen v myšlenkách.

Těm, kdo bez relevantních informací, vzdělání a zkušenosti vědí vše lépe než desítky nejlepších odborníků, nebudu oponovat. Říkejte si, co chcete.

Jeden z mých velmi zkušených kolegů včera prohlásil, že míval a vždycky asi bude mít spoustu pochybností, ale případ Kamby že je pro něj v tomto ohledu výjimkou. Ano, jsme si jisti, že nic víc a lépe udělat nešlo.

Věřme, že se Kamba zotaví a další léta bude šťastně žít ve své gorilí rodině. Život jde dál.

Psáno pro Deníky VLP