Vyzýval jsem k trpělivosti tak dlouho, až jsem ji sám ztratil. V úterý v poledne jsem z Girského lesa v Gudžarátu na svůj facebookový profil krátce napsal, že to přece musí přijít každým dnem. Moja mi nešla z hlavy, i když jsem měl v daleké Indii úplně jiné zájmy.

Je třeba vysvětlit, že Girský les je jediným místem na světě, kde ve volnosti žijí lvi indičtí. Shodou okolností o pouhý den dřív vynesl nečekaně vrchní soud v Dillí verdikt, že Gudžarát musí z Girského lesa několik těchto lvů poskytnout do Mádhjapradéše, a to za účelem vytvoření jejich záložní populace. V našem průvodci, významném indickém zoologovi a ochránci přírody Ravi Chellamovi, vyvolal tento rozsudek ohromnou radost. Ne tak v místních obyvatelích, kteří se vesměs netají tím, že lvi indičtí jsou Gudžarátu pýcha, ostatních závist.

Přesto během úterního poledne ještě vládl v Girském lese klid, třebas klid před bouří, která se posléze měla odrazit i na stránkách novin po celé Indii. Naproti tomu v Cabárcenu, kde bylo tou dobou něco po osmé ráno, měla již Moja postavené hnízdo a její porod začínal. Nic netušíc, trefil jsem se svým facebookovým statusem velmi přesně.

Zakrátko jsem se však myšlenkami ocitl zcela jinde. Z míry vyvedený Ravi Chellam nám oznámil, že musí z Girského lesa hned zmizet. Byl varován, že kvůli jeho postojům ve věci přesunu lvů z Gudžarátu do Mádhjapradéše se proti němu cosi chystá. I my prý máme být opatrní… Navzdory tomu jsme se – již bez něj - opět rozjeli do terénu.

Říkal jsem si, že opatrnost je matkou moudrosti, ale že v tomto případě byla možná přehnaná. Co by kdo mohl proti Ravimu chystat? Chyba lávky. Když jsme se večer vraceli do vládní ubytovny, byl před ní halasný dav. Demonstroval – ano, proti Ravimu Chellamovi!

Náš řidič přidal plyn a minul hlavní vchod. Prolétlo mi hlavou, že do Girského lesa nejenže Ravi přijel s námi, ale také že jsme opakovaně deklarovali zájem získat po dvaceti letech další lvy indické do Evropy. To v očích demonstrantů nemohlo působit dobře. Naši průvodci nás rychle vedli jinou cestou do pokojů. A právě v tom okamžiku mi na telefonu po několika hodinách opět naskočil signál a přišla esemeska. Moja porodila!

Za chůze jsem tuto stručnou informaci rozeslal na všechny strany a umístil na facebook. Současně jsem se snažil pochopit, co se děje kolem nás, a odhadnout, co se ještě může stát. Tak schizofrenní situaci jsem snad ještě nezažil… Až když jsem se konečně posadil ve svém pokoji, mohl jsem se začít pídit po dalších informacích o Moje. Ještě hodnou chvíli mi ale trvalo, než jsem se odpoutal od dění venku a než mě zaplavila radost z narození jejího prvního potomka.

Mojo, gratuluji!

Psáno pro Deníky VLP