Odkud se vzal wuchanský koronavirus aneb Pařeniště nových nákaz

Foto: Simon Song, South China Morning Post

Vraťme se do roku 2002. Tehdy se z čínské provincie Kuang-tung začal šířit syndrom náhlého selhání dýchání, SARS. Způsoboval ho virus, který se na lidi přenesl pravděpodobně z cibetek. Až s odstupem času se ukázalo, že jeho původním zdrojem byli – netopýři. To je prakticky identická zápletka jako v případě wuchanského koronaviru. Ještě důležitější je však místo, kde oba příběhy podle všeho začaly. Nešlo o vojenské laboratoře, nýbrž o trhy se zvířaty.

Možná jste podobný trh někde v Asii navštívili. Je to děsivý zážitek. Těkáte pohledem z místa na místo, od kusů masa a vnitřností přes vystresovaná domácí i divoká zvířata v klecích až po mrtvolky nejrůznějších tvorů, kteří se stali oběťmi pytláků. Cítíte moč, výkaly a krev. A současně pociťujete bezmoc. Tento obchod se zvířaty znamená nejen utrpení pro ohromné množství živých tvorů, ale současně je příčinou ohrožení celé řady živočišných druhů. A jak se opět bolestně potvrzuje, jsou tyto trhy také pařeništěm, kde se mezi různými organizmy přenášejí viry, které by jinak zůstávaly někde v ústraní, rychle mutují – a vydávají se na cestu do světa.

Po vypuknutí nákazy wuchanským koronavirem čínské úřady jakýkoli obchod s divokými zvířaty zakázaly. Ovšem jen dočasně. Navíc nejde „jen“ o Čínu nebo Asii. V Africe vypadá nakládání s „bushmeatem“ poněkud jinak, ale rozhodně není o nic méně hrozivé. Z africké divočiny ostatně povstal AIDS nebo různé formy eboly. Významná ochranářská organizace Wildlife Conservation Society proto vyzvala nejen Čínu, ale i všechny další státy, aby podobné trhy a obchodování s divokými zvířaty zakázaly. Natrvalo. Neumím si dost dobře představit, jaká výzva by v této době mohla mít větší opodstatnění.

Psáno pro MF Dnes