Když jsem tu pohádku psal, snažil jsem se, abych svým hrdinům nedal do vínku přespříliš lidského myšlení a lidských dovedností, zkrátka aby gorily zůstaly gorilami. Moc se mi to však nedařilo.

Teď vím, že to byla zbytečná starost. Právě jsem se totiž dočetl, jak v deštných lesích Guineje vyzráli na pytláky divocí šimpanzi.

Nečekaný objev učinili primatologové Gaku Ohashi a Tetsuro Matsuzawa. Ti si všimli, že v oblasti Bossou se vyskytuje mnohem méně šimpanzů zraněných a zmrzačených od nastražených ok, než v kterékoli jiné části Afriky. Začali pátrat, proč tomu tak je. Ke svému úžasu zjistili, že se tamní šimpanzi naučili oka položená lidmi rozpoznávat a velmi opatrně zneškodňovat. Dělají to tak, že třesou vypruženým stromkem či větví, na nichž je oko upevněno. Přitom si dávají veliký pozor, aby se nedotkli drátěné smyčky. Chybu by mohli udělat jen jednou!