Se čtyřmi vdovami, které po Modim zbyly, s jeho dětmi a sousedy jsme šli do chýše, kde bydlíval, a nad fotografiemi se ponořili do vzpomínek. Modi v kovbojském klobouku jede na kole bez sedla. Modi se svými ženami. Modi u dolu na zlatou rudu...

V dojaté atmosféře jsem si ani nevšiml, že jeden z mladíků na chvíli odešel. Když se vrátil, přistoupil ke mně. V ruce měl tlustou složku papírů.

„Chtěl jsem ti poděkovat,“ řekl mi.

„Za co?“

„Posledně jsi mi dal pastelky,“ odpověděl, a když viděl můj výraz, rychle dodal: „Já jsem přece Makhan. Modiho syn.“

„To jsi ty, Makhane?! Vždyť já si tě pamatuju jako malého kluka! Nemáš mi za co děkovat.“

Vůbec jsem si nevzpomínal, že bych Makhanovi něco dal. Jistě, před lety jsem do zdejší školy přivezl pastelky a vodovky – djakhalingské děti je viděly poprvé -, ale že bych nějaké dával Makhanovi? No, asi ano...

„Ale mám,“ řekl vážně. „Od té doby kreslím a maluju. Pořád. Je to smysl mého života.“

Rozevřel složku papírů a jeden po druhém mi začal ukazovat své obrázky. Svébytným stylem na nich bylo zachyceno všechno, co Makhan viděl kolem sebe, i to, co si jen představoval. Prohlížel jsem si je v tichém úžasu, s vědomím, že takhle silné okamžiky lze prožít jen velmi, velmi vzácně...