To bylo! Všechna podstatná česká média věnovala Mojinu plánovanému odchodu značný prostor a na internetu se začalo bouřlivě diskutovat. Když pominu dobře míněné, ale zcela nerealizovatelné návrhy typu „Přivezte jí samce do Prahy!“, ohlasy byly vesměs chápající, byť – zcela pochopitelně – nikoli bez příměsi lítosti.

Co mě však fascinovalo, byla reakce skalních fanynek Moji. Nesmírně rychle a efektivně začaly získávat informace o Cabárcenu, o tamním pavilonu i gorilách. Jazyková bariéra je nemohla zastavit, dokonce ani významně zpomalit. Zhruba po dvou hodinách měly pohromadě většinu relevantních informací o zoo i celé Kantábrii a pídily se po nejvýhodnějších letenkách do Santanderu. Po třech hodinách již na cabárcenské gorily věděly věci, o kterých jsem dosud neměl ponětí, a zahájily mezi sebou diskusi, kde a jak si pronajmout letecký speciál, jímž by Moju v Cabárcenu navštěvovaly. Poté si nasdílely snímky santaderského letiště a následovala zmínka o získání místního spolupracovníka…

Sakra! Kdyby po Kaddáfím nešli jen rebelové a tajné služby, nýbrž takovéhle komando, hned ve večerních zprávách by byla reportáž o jeho dopadení!

Nu… takhle v nich aspoň zbylo víc času na Moju…

Psáno pro deníky VLP