Zvláštní, že něco, co je nabíledni, se člověk občas musí dozvědět z opačného konce světa – v tomto případě z knihy vydané ke 150. výročí Zoo Melbourne.

Když od pamětníků dostávám fotografie z pražské zoo, bývají na nich mnohdy zachyceni coby děti na některé z našich slonic, velmi často na Gulab. Ježdění na slonech bylo v zoologických zahradách včetně té naší naprosto obvyklou atrakcí. Jen nedisponujeme záznamy o tom, kolik návštěvníků která naše slonice povozila.

V případě Gulab by šlo zcela jistě o úctyhodné číslo. Samotného mě překvapilo, že se na ní děti vozily ještě v roce 1999 – a kdyby Gulab nezačala mít problémy s nohama, možná by tyto jízdy trvaly ještě déle.

Pro Queenie, Gulab ani žádnou jinou slonici rozhodně nebylo nic příjemného svézt desítky nebo dokonce stovky návštěvníků denně. V případě Gulab nám to ostatně může dosvědčit řada pamětníků. Naštěstí časy se změnily a dnes je v zoologických zahradách něco takového zcela nemyslitelné. Slony v nich už nikdo nenutí pochodovat s pasažéry do zblbnutí sem a tam.
Každá mince má ale svůj rub. Děti dnes už jízdu na slonovi nezažijí.

Abychom jim nabídli alespoň její iluzi, do nového slonince vyvíjíme sloní trenažér. Děti se svezou na sloním hřbetu, jímž budou pohybovat elektrické servomotory, a před jejich očima poběží projekce exotického prostředí, které pro nás modelují tvůrci Kozího příběhu. Sloní robotu nahradí robotický slon.

Možná, že někteří z těch, kdo ještě zažili jízdy na skutečných slonech, nad tím zakroutí hlavou. Jsem si však jist, že dětem připravíme ohromný zážitek – a to nikoli na úkor našich slonů.

Psáno pro Deníky VLP

Gulab vozila  návštěvníky desítky let. Foto: Zbyněk Šíša, Zoo Praha