Když jsme zastavili mezi pastvinami uprostřed Gippslandu, ani jsme nestačili vystoupit z auta a už u nás brzdil stejšn místního farmáře. Jestli se prý něco nestalo a nepotřebujeme pomoci. Ani ne, odpověděli jsme mu, jen se chceme poohlédnout po Gippsland Earthworms, gippslandských žížalách. Farmář hned roztál. Na těchto pastvinách nebudou a vůbec už jich je málo, ale když byl malý kluk, viděl i tááákhle dlouhou žížalu – a ukázal na dvě délky svého stejšnu.

Do českého prostředí vnesl povědomí o největší žížale světa, latinsky nazvané Megascolides australis a česky veležížala obrovská, cestovatel Josef Kořenský. Ostatně díky jeho knize Cesta k protinožcům jsme se po veležížalách pídili i my.  Kořenský napsal, že „megaskolidi pevniny australské upomínají svým vzezřením na hada hroznýše“ a své líčení nechal doprovodit ilustrací, na níž dva muži v tropických přilbách zkoumají veležížaly tlusté jako jejich paže a dlouhé nejméně tři metry.

Australský farmář i cestovatel Josef Kořenský vzali na veležížaly rybářské míry. Farmář co do délky, Kořenský co do tloušťky. Podle ověřených údajů měří největší exempláře veležížaly obrovské až tři metry, a i když jistě mohou mít větší průměr než obvyklé dva centimetry, tloušťce hroznýše ani lidské paže se nepřiblíží ani náhodou. V úvahu je třeba vzít také skutečnost, že – jak je u žížal obvyklé – jejich segmentované tělo se může velmi výrazně natahovat či smršťovat. Objektivnějším měřítkem velikosti je tak jejich hmotnost, která může dosáhnout i 400 gramů; obvykle to ale bývá nějakých 200 gramů při délce těla kolem jednoho metru. Nic z toho však nemění vůbec nic na faktu, že jde o suverénně největší žížalu světa.

Na veležížalu jsme si během našeho krátkého pobytu ve státě Victoria bohužel vzpomněli příliš pozdě; na její hledání či ještě lépe nalezení někoho, kdo by o ní věděl, nám zbyla jenom jedna neděle. Neměli jsme šanci.

Veležížaly se vyskytují na velmi malém území Gippslandu, ohraničeném městy Loch, Korumburra a Warragul, a vyžadují specifické typy půd, zejména modrošedé jíly v blízkosti vod. Především však žijí půl až jeden a půl metru hluboko v půdě, odkud je vyženou jenom ty nejsilnější deště. Nejspolehlivějším, avšak nezákonným způsobem, jak je nalézt, by bylo je vykopat. Zbývá tak jediná možnost: za vlhka pozorně poslouchat, zda nebude slyšet bublání, které vydávají v mokré půdě, a případně je k němu vyprovokovat poklepáním rýčem na zem. Rýč jsme sice měli jako součást výbavy auta, vlhko však nebylo.

Veležížalu obrovskou objevili v Gippslandu roku 1870 zeměměřiči, kteří ji pokládali za dosud neznámý druh hada. Až přírodovědec McCoy ji v Melbourne správně zařadil a popsal pro vědecký svět. Tehdy ještě žila na poněkud větším území než dnes a byla i výrazně početnější. Vedle toho, že docházelo k jejímu masivnímu sběru pro sbírkové účely, se však velmi výrazně změnila gippslandská krajina. Intenzivní hospodaření – zejména chov krav, z jejichž mléka se v Gippslandu vyrábí po mém soudu nejlepší jogurt na světě – a vůbec využívání půdy, stejně jako chemizace a změny vodních poměrů vedly k tomu, že veležížala obrovská je již hodnou dobu ve světové Červené knize uvedena mezi zranitelnými druhy. (Nutno však dodat, že gippslandští farmáři mnohdy ohrazují půdu, v níž žijí veležížaly, a snaží se tak přispět k jejich záchraně před vyhubením.)

Naší poslední nadějí bylo Muzeum veležížaly za městem Bass, které bylo vybudováno v podobě veleveleveležížaly a ve kterém se svého času pokoušeli také o odchov veležížal. Bohužel, našli jsme je uzavřené a vyklizené. A tak jsme ve Victorii sice viděli ptakopyska, ježuru, klokany, vombata, koalu a spoustu dalších australských zvířat, ale veležížalu nikoli. Už je to docela dávno, a přesto mě to pořád mrzí. Přemýšlím, jak si veležížalu vynahradit. Co se třeba s nějakým odborníkem vypravit za největší naší žížalou? Žije ve spraších jižní Moravy, honosí se jménem Allolobophora hrabei a měří až půl metru. S veležížalou obrovskou se sice měřit nemůže, ale českým měřítkům, která ve filmu Ať žijí duchové definoval Jenda, se přesto velmi vymyká.