Na podzim jejich výběh pročesali členové občanského sdružení Archeus DW. Seznam nálezů, které lokalizovali za pomoci detektorů kovů, zahrnuje například:

Odznak Majáles 1946, šperhák, zdobnou svátostku, tři mince z roku 1800 i mnoho mincí mladších a čtvrtkrejcar Marie Terezie vyražený roku 1765.  

Na současném výběhu žiraf bývaly louka a pole, možná proťaté cestou, a ještě předtím pastvina, v některých obdobích snad i vinohrad nebo jeho okraj. Četné připomínky minulosti se na něj mohly dostat s novodobými navážkami, ale většina jich na svém místě nejspíš ležela desítky či dokonce stovky let. Něco lidé odhodili či poztráceli, mnohé asi bylo přivezeno s hnojem a slámou z chlévů. Nezapomínejme, že na slámě spávala čeleď i vojsko a jistě se do ní občas nějaký ten penízek zakutálel. Krom toho prý odpadky sklizené z měst také končívaly na polích.

Předměty nalezené na podzim ve výběhu žiraf provokují fantazii a přenášejí nás do vzdálené minulosti; tereziánský čtvrtkrejcar až do roku, ve kterém James Watt zásadně vylepšil Newcomenův parní stroj.

Ale to ještě není vůbec nic proti tomu, co přinesl druhý, zimní, průzkum. Během něj byla nalezena germánská samostřílová spona.

Ocitáme se tak ve zcela jiné epoše, ve 3. až 5. století po Kristu, před příchodem Slovanů. Ocitáme se v době, kdy se hroutil a posléze zanikl antický Řím. A jestliže naše společnost stále čerpá z výdobytků, za něž vděčíme objevům a vynálezům Jamese Watta či úsilí Marie Terezii o modernizaci habsburské monarchie, pak s touto dobou a s Germány, kteří tehdy obývali naše území, máme společného jen pramálo. O to víc je prostoru pro představivost…  

V nejmenším jsem netušil, po čem chodí naše žirafy – a kolik upomínek na minulost skrývá i tak nepatrný kousek země.