Můžeme obdivovat nebezpečný varaní zub s pilovitým ostřím, pórovité vejce kasuára umožňující dýchat uvnitř skrytému embryu, mimořádně lehké a přitom pevné pero sovy pálené anebo zub zmije gabunské velice podobný injekční jehle.

Celé to začalo tím, že jsem dal Petrovi Juračkovi vyfotografovat ulomený zub varaní samice Aranky. Alespoň jsem si myslel, že tím to začalo, jenže jsem se mýlil. Teprve nedávno se mi Petr přiznal:

„Ještě předtím mi Petr Velenský zapůjčil dva zuby zmije gabunské s tím, že o ně nechce přijít. Jenomže fotit takový léta používaný zub, který ještě k tomu ležel nějakou dobu v písku, není legrace. Nevypadá zdaleka tak hladce a elegantně. Vzal jsem tedy nejprve menší z obou zubů a pod stereomikroskopem jsem ho pečlivě, kousek po kousku, očistil wolframovou jehličkou, aby na něm a v něm nezůstala žádná zrnka písku a nánosy. Jenomže to nestačilo; co se v našem měřítku jeví čisté, je pod elektronovým mikroskopem pořád slušná skládka. Proto přišla na řadu druhá fáze, a to čištění chemické. Používají se dva základní principy, které zná každý ze základky – vezmi kyselinu, a když se bojíš kyseliny, dej tam zásadu. Já se kyseliny bál, a tak jsem zub ponořil do solidně koncentrovaného roztoku hydroxidu sodného, při 80oC, jak jsem zvyklý z jiných materiálů. Nic se nestalo, po pěti minutách žádná změna. Byť se to nemá, holou rukou jsem zub vyndal a pohmatem se snažil zjistit, zda mu pobyt v roztoku nevadí. A protože nevadil, nechal jsem ho tam ještě deset minut, během kterých jsem si šel uvařit kafe, protože už bylo k půlnoci. Když jsem se vrátil, čekalo mě překvapení. Zub se rozpustil! Úplně. A tak jsem vypil kafe, vyndal druhý zub, očistil ho a upravil koncentraci roztoku. Zub vydržel a snímal jsem ho až do rána. Je to ten, co je na výstavě.“

Petrovo přiznání jsem si dovolil ocitovat nejen proto, že vše je už dávno promlčeno, ale především z toho důvodu, abych ukázal, jak komplikované bylo tento set fotografií pořídit. Obdivujte jej spolu s námi!