Sto osmnáct let, které uplynuly od roku 1897, není na pohlednici zdaleka rekordní věk. Sběratel Bedřich Sigmund má ve své kolekci prozatím nejstarší známou českou pohlednici s vyobrazením Jánských Lázní, která pochází z roku 1885, a celkem běžně jsou na prodej exempláře z první poloviny 90. let 19. století. Ale bráno z druhé strany, rok 1897 se ještě nepočítá do zlaté éry pohlednic, doby jejich největšího rozkvětu, která započala až v roce následujícím a trvala do počátku 1. světové války. Během této zlaté éry se na pohlednicích objevila snad všechna představitelná i nepředstavitelná témata (včetně opileckých pohlednic, na nichž byl obrázek zprohýbán tak, jak by jej asi viděla osoba na pokraji deliria), byly prováděny výtvarně i řemeslně nesmírně precizně (jako příklad může posloužit mladší pohlednice schönbrunnské menažerie ze sbírky Milana Degena) a doznaly nesmírného rozšíření. S určitou nadsázkou by se chtělo říci, že se staly papírovými SMS své doby.

Sice píši, že moje nejstarší pohlednice je z roku 1897, ale přesnější by bylo uvádět, že v tomto roce prošla poštou; vytištěna mohla být i dřív. Byla určena dámě jménem Emilia Maya, žijící v paláci Maya v Olomouci (tato budova se později stala předmětem tahanic mezi olomouckými Čechy a Němci) a jakýsi Alph ji napsal 20. září 1897. Do Olomouce ji pošta doručila již následující den. Takové doručovací doby byly tenkrát běžné i na mnohem větší vzdálenosti; například pohlednice odeslaná z tehdy německého Štětína byla na Hrubé Skále u Turnova rovněž hned druhý den. Zkrátka pošta i dráhy fungovaly způsobem, který je pro nás nyní nepředstavitelný a pro jejich dnešní provozovatele naprosto nedostižný.

Na konci 19. a začátku 20. století platilo o pohlednicích také to, že se na ně většinou psalo stejně stručně jako do dnešních esemesek. Celá rubová strana pohlednice byla totiž určena pro adresu a poštovní známku; pouze na lícové straně byl vyhrazen větší či menší kousek místa pro podpis a krátký vzkaz. Většině odesilatelů stačilo se pouze podepsat anebo napsat pár slov či nanejvýš vět, někteří však využívali snad každý milimetr volné plochy a často psali i do obrázku. Občas lze narazit na pohlednici, kde bleším písmem napsaný text obtéká ve vlnách ze všech stran obrázek a přečíst jej je úkol srovnatelný s luštěním rébusu. Mrhání prostorem na adresní straně bylo posléze vyřešeno úředním rozhodnutím. Nejprve v Anglii roku 1902, poté ve Francii a 25. listopadu 1904 také v Rakousku-Uhersku byla rubová strana pohlednic rozdělena na dvě části, z nichž pravá byla určena pro adresu a levá pro text. Vzniklo tak pojetí, které si pohlednice zachovaly do dneška. Lidé sice ze setrvačnosti ještě dlouho používali i staré pohlednice anebo i na těch nových jim text přetékal na lícovou stranu, ale postupně si zvykli – a vesměs se také naučili psát poněkud obsáhleji.

V době své zlaté éry se pohlednice samozřejmě staly také předmětem sběratelství – a to je dnes, v době elektronické komunikace, snad i jednou z nadějí, že ještě nějakou dobu přečkají. Jen na serveru Postcrossing, který zprostředkuje vzájemné zasílání pohlednic mezi sběrateli, je registrováno 585 tisíc členů. Ony SMS se dost dobře sbírat nedají... A už vůbec je nelze předávat z generace na generaci; nemluvě o tom, že správně vybraná, rukou psaná pohlednice, na které je orazítkovaná známka, má své nenahraditelné kouzlo. Proto také po dlouhých letech rozešlu k Vánocům a Novému roku alespoň pár přání napsaných na poctivých papírových pohlednicích. Kdo ví, třeba se z některé z nich bude někdo radovat nejen ve chvíli, kdy ji obdrží, ale třeba i po sto letech - jako já z pohlednice, která byla odeslána z Vídně roku 1897 a je (prozatím) nejstarším exponátem mé sbírky…