Dobrý řidič

Obrovskou výhodou také je, ač se to na první pohled nezdá, je fakt, že není odsud. Z pralesních oblastí. Nemá totiž tendenci vozit maso a je o to víc pečlivý při kontrole zavazadel. Dokonce se z něj vyklubal truhlář. A už se i učí jak chovat řekomyši. Nevýhodou je, že si s ním panáka nedát, je to muslim. Jako většina řidičů, co tu zatím znám. Ovšem na druhé straně máte jistotu, že nebude řídit pod vlivem. Včerejší slalom neznámého řidiče v autě před námi nás dost děsil. Na neosvětlené silnici s kamiony v protisměru a vzhledem ke stavu světel na zmíněném autě to naštěstí neskončilo tragicky.

Stavbu kotců řekomyší nám vede, tedy pod naším dozorem, místní zedník. Ještě že tu je. Protože první, kterého nám přivedli, si docela slušně stál na vedení. Které muselo být navíc ještě docela zauzlované. No, a ten náš zedník to docela slušně umí. A rychle. V průběhu konverzace, pokud se tomu tak dá říkat, se ukázalo, že pracoval na programu Ecofac, který tu postavil celou základnu. Stavěl první domky, které ale nevydržely, následně se tedy podílel na stavbě těch současných.

A dostali jsme se i k diskuzi o vodopádu a skále. 30 kilometrů, úzká cestička. Kdysi tam společně sbili domky, ale jenom z latěk. Prý jsou trochu poničené. Ale stálo by to za to se tam podívat. Ovšem cesta prý není v nejlepším stavu. A pak je tu velká skála – Boa Min, kde byl dům, který postavili bílí, ale v tom se určitě spát nedá. Většinou staví stany vedle. Skála je tak 34 kilometrů. Když se vyrazí hodně brzy ráno, kolem druhé či třetí jste prý na místě.

Musí se ale jít rychle. Hodně rychle. Pořád mám problém odhadnout, jak moc náročné to je. Tady jsou termíny prostě značně aproximativní. Asi tak jako když se Vám místní zmíní, že viděli přes řeku gorilu, a pak je z toho šimpanz. Nebo když Vám řeknou, že se za nimi stavila na návštěvu sestra. Raději se ujistěte, zda-li to byla sestra z vesnice, nebo od té samé mámy. Ze stejného břicha, doslova…Africké rodiny jsou poměrně velké!

Během diskuze ohledně skály a výstavby nové pozorovací platformy a nedávného pohřbu jednoho z Ecoguardy jsme se taky dostali k následující povídce:

Všichni musí umřít
Povídka praví, že ve vesnici žil člověk, který směl seznam lidí, kteří musí zemřít. Na prvním místě byl starosta. Vypravil se tedy ke starostovi, aby mu o tom pověděl. Starosta ho přijal s otevřenou náručí, štědře ho pohostil. Když došlo na debatu, muž sdělil starostovi, že bude muset zemřít. V nestřežené chvíli starosta smazal své jméno z prvního místa a připsal ho na konec. Aby mohl zemřít až poslední.
Když se oba loučili, muž se k němu otočil a řekl: „Protože si mě tak dobře pohostil, začnu nejdříve s lidmi na konci seznamu, a smrt si nejdřív vezme toho, co je na konci, abys mohl umřít až poslední…“.
Všichni musíme umřít, a nemá cenu si se smrtí zahrávat, a snažit se jí obelstít. Stejně se to nepodaří.

Smrt je v Africe prostě vnímaná jako něco normálního, co musí přijít, a nikdo neví, kdy si tě Pán Bůh „zapíše na seznam“ .

Lucie Vejmelková

Koordinátorka in situ projektů Zoo Praha, Lucie Vejmelková, je právě v Kamerunu, kde zajišťuje hladký průběh aktivit pražské zoo, například jízd Toulavého autobusu, činnosti ekocentra a stavby chovného zařízení pro řekomyši. Pravidelně odtud píše zprávy, kterými nás informuje o všem, co se děje. A právě tyto zprávy sdílíme i s Vámi.