Ďábel medvědovitý

(c) Pavel Procházka

VAČNATEC Z TASMÁNIE
Ďáblové medvědovití patří mezi vačnatce, tedy do příbuzenstva klokanů. Na celém světě dnes žijí pouze v Tasmánii, relativně chladném a lesnatém ostrově 240 kilometrů od australské pevniny. Ještě asi před třemi tisíci až pěti sty lety však obývali také vlastní Austrálii. Za jejich vymizením stojí zřejmě postupné vysušení ostrovního kontinentu a zavlečení nepůvodních dingů.

ĎÁBEL JEN PODLE JMÉNA
Za své jméno vděčí ďáblové nejspíš „ďábelskému“ kvílení, kterým se ozývají, uším, které při rozrušení působí, jako by rudě žhnuly, a nevybíravému apetitu provázenému na pohled divokými rvačkami se soukmenovci. Ve skutečnosti to však jsou plaší samotáři a jejich vzájemná setkání se řídí přísnou „etiketou“. Široce rozevřená tlama je signálem, který vyjadřuje nejistotu a má předcházet konfliktům.

DRTÍCÍ STISK
Ďáblové dovedou rozevřít tlamu do těžko uvěřitelných 80° a jediným kousnutím drtit kosti. V poměru ke své velikosti mají zřejmě nejsilnější stisk ze všech obratlovců, srovnatelný s mnohonásobně větším krokodýlem mořským. Zvládnou tak odkousnout velké kusy masa a odnést si je do ústraní, kde se v klidu nažerou, nerušeni ostatními.

ČTYŘČATA V „INKUBÁTORU“
Novorození ďáblové váží sotva čtvrt gramu a připomínají maličká embrya. Po narození se pevně přisají ke struku v matčině vaku, kde zůstanou několik dalších měsíců. V jednom vrhu bývá běžně kolem dvaceti i více sourozenců, ale nanejvýš čtyři přežijí první dny – matka má totiž jen čtyři struky.

ŽIVOT V RYCHLÉM TEMPU
Malí ďáblové rychle rostou. Od narození do dospělosti znásobí svou hmotnost 15 000x! Jakmile už jsou pro vak příliš velcí, začne je matka odkládat do nory, kam se k nim pravidelně vrací na kojení. Když potřebuje své potomky přemístit, sveze je na bocích či na zádech. V devíti měsících jsou ďáblové samostatní, ve dvou letech zcela dospělí a v šesti letech je jejich život u konce.