Jedle kavkazká

(Abies nordmanniana)

Původ a rozšíření:
Rusko, Arménie, Turecko, Kavkaz (v nadm. výšce 1200–2000 m n. m.), Pontské pohoří. V rozmezí od 400 do 2200 m n. m. Do Evropy introdukovaná v roce 1840, na území ČR poprvé vysazená na Sychrově v roce 1845

Popis:
Stálezelený jehličnatý strom, u nás výšky 25–30 m, v domovině až 60–80 m. Koruna štíhlá kuželovitá až válcovitá s velmi pravidelným hustým větvením až k zemi. Oproti domácí jedli bělokoré je širší, hustší a tmavší. Větve přeslenitě uspořádané. Borka v mládí bělavě šedá, dlouho hladká, u starších jedinců šedohnědá, slabě podélně rozbrázděná. Pupeny červenohnědé, suché bez pryskyřice.
Jehlice - ploché na konci s výkrojkem do 3,5 cm, obrůstají svrchu větvičku a zcela ji zakrývají, směřují nápadně kupředu, na líci silně lesklé, tmavě zelené, na rubu dva bělavé pruhy
Šišky - samičí šištice vzpřímené, rozpadavé na stromě, válcovité, až 20 cm velké, nezralé zelené, zralé hnědé, ronící pryskyřici, ze šišky vyčnívají zahnuté podpůrné šupiny

Zajímavost:
Dožívá se vysokého stáří (600–700 let). Největší exemplář vysoký 78 m a s výčetní tloušťkou 360 cm roste na Kavkazu u řeky Mzymta. Méně kvalitní dřevo se používá především jako zdroj vlákniny pro papírny, pro svou kompaktnost je nejprodávanějším druhem jedlí na vánoční stromky i u nás.

Pěstování:
v ČR často pěstovaná parková dřevina, ceněna pro pravidelnou k zemi zavětvenou hustou tmavozelenou korunu. Patří mezi méně náročné jedle, snáší poměrně dobře nižší vzdušnou vlhkost i sušší půdy, částečně zvládá i znečištěné ovzduší, na posypovou sůl reaguje velmi citlivě. V mládí je nutné přistínění, na vhodném stanovišti v dospělosti plně světlomilná, nutné živnější, vlhčí půdy, dobře roste i na půdách štěrkovitých či písčitých, avšak dobře zásobených vodou.