DÝCHÁNÍ KŮŽÍ
Plíce vodnic jsou malé a zakrnělé; žáby přijímají veškerý kyslík prostřednictvím zřasené, hustě prokrvené kůže, a nepotřebují se vynořovat nad hladinu. Pokud chtějí příjem kyslíku zvýšit, „povyskočí“ si, čímž přiženou vodu ke kožním záhybům. Účinnost dýchání podporují také svébytným plaveckým stylem, při kterém střídavě kopou nohama a vytvářejí tak proud okysličené vody kolem záhybů na nohou.

VELEMLOCI MEZI ŽÁBAMI
Vodnice posvátné se v mnohém podobají velemlokům. Patří k největším žabám vůbec a ve svém prostředí i k největším predátorům, stejně jako velemloci dýchají skrze silně zřasenou kůži – a jsou kriticky ohrožené. Unikátní ekosystém jezera Titicaca totiž umírá. Vody jsou zde znečištěné tak, že jen v roce 2016 vyplavily na deset tisíc mrtvých vodnic, a žravost vysazených pstruhů duhových, před níž nejsou v bezpečí ani žabí pulci, již způsobila vyhynutí nejméně jednoho druhu zdejší ryby, orestiase Cuvierova. 

POMALÉ ROZMNOŽOVÁNÍ
Vodnice kladou vejce mezi vodní rostliny na bohatě zarostlých mělčinách. Trvá někdy až rok, než se z pulců stanou žabky, a ještě déle, než se začnou samy množit. Titicaca však dnes postupně vysychá a míst, kde by se mohly vodnice množit, je čím dál méně. Pomalé tempo rozmnožování s generační dobou zhruba 5 let z nich navíc činí druh značně citlivý vůči jakýmkoliv zásahům z vnější. 

ŽABÍ KOKTEJL
Lidé žijící na březích jezera Titicaca lovili vodnice posvátné po celé generace – představovaly pro ně velmi důležitý zdroj potravy. Dnes však v okolí jezera žijí zhruba 2 miliony obyvatel a tradiční lov nabyl masových rozměrů. Samotných vodnic přitom kvůli ekologickému kolapsu jezera drasticky ubylo, a poptávka po údajně afrodisiakálním koktejlu z jejich rozmixovaných těl by se pro žáby snadno mohla stát „hřebíkem do rakve“. 

DOMOV V POSVÁTNÉM JEZEŘE
Jezero Titicaca je největším sladkovodním jezerem Jižní Ameriky a jedním z nejohroženějších jezer světa. Známé je především skrze lid Urů, který zde žije na umělých plovoucích ostrovech z rostlin podobných rákosu. Pro místní je Titicaca životně důležitým zdrojem pitné vody i ryb; Inkové ho dokonce vnímali jako posvátné a věřili, že se v něm zrodil bůh Virakoča, stvořitel celého světa. Přímo na jezerním dně pak leží památka na civilizaci ještě starší, než byla ta incká – ruiny chrámu starého 1000–1500 let.