Co je sloní herpes?

Ilustrační snímek sloního stáda v Zoo Praha. Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha

Elephant endotheliotropic herpesvirus – EEHV
(sloní endoteliotropní virus – dále jen jako „herpes“)

Sloní herpes je vyvolán souborem herpetických virů, které postihují populaci slonů u všech druhů a celého věkového spektra. První úhyn zvířete na tyto viry byl popsán v roce 1990, ale přítomnost herpetu v populaci slonů byla popsána již v 70. letech minulého století. Zpětným testováním dostupných vzorků byly nalezeny fatální případy u slonů v zoologických zahradách až z roku 1983. Pochopení nemoci se výrazně posunulo v posledních letech. Valná většina fatálních případů se v minulosti objevovala u slonů asijských; u slonů afrických v lidské péči se ve větší míře objevuje až v posledních čtyřech letech (2019 Indianapolis Zoo, USA – pět případů, 2019 Fresno Chaffee Zoo – dva případy, 2021 Vídeň – dva případy). Nemoc postihovala nejčastěji mladá zvířata ve věkovém spektru 2–11 let života. Případy v Indianapolis však ukazují, že herpes může fatálně postihnout i zvířata výrazně starší (35+). V těchto případech nemá nemoc tak dramatický průběh a jde zaměnit s kolikovými stavy. Je tedy možné, že v minulosti jsme v rámci komunity přišli o více starších zvířat, která uhynula na zdánlivou koliku, ale ve skutečnosti byl původcem onemocnění herpes, a takto stará zvířata nebyla na herpes posmrtně testována.

Herpes není doménou jen slonů v lidské péči. Běžně se vyskytuje i v zemích původu, ať už v lidské péči nebo ve volné přírodě. Ve volné přírodě také dochází k fatálním případům, v posledních letech jsou v zemích původu aktivně vyhledávány kadávery a následně pozitivně testovány.

Dnes víme, že herpes je v celé populaci slonů všudypřítomný a objevuje se v několika kmenech. U slonů asijských jde o kmeny EEHV1a, EEHV1b, EEHV4 a EEHV5. U afrických slonů EEHV2, EEHV3 a EEHV6. Sloni se s nemocí běžně potkávají a při prodělané virémii si budují potřebné protilátky. Herpes v těle zůstává a čas od času znovu aktivuje, slon díky protilátkám nemoc zvládá, ale zároveň i vylučuje do svého okolí.

Malá slůňata získávají protilátky především placentární formou od své matky. Původní domněnka, že protilátky přecházejí při kojení, je sporná, valná většina fatálních případů byla plně kojena. Tyto protilátky postupně klesají s věkem slůněte až k nule (obvykle kolem 2,5–3 let života). Pokud se do té doby slůně potká s nemocí, tak si díky mateřským protilátkám dokáže vybudovat imunitu vlastní. Pokud během prvních tří let života nemoc nepotká, nemá možnost si protilátky vybudovat a následné setkání s nemocí tedy vede k jejímu plnému propuknutí. Díky rozdílným kmenům je však možné, že matka předá plné protilátky proti EEHV1b a EEHV5. Pokud se však slůně setká s kmenem EEHV4, protilátky nemá a nemoc znovu plně propuká.

Problém slonů v lidské péči je ten, že vylučují herpes výrazně méně než ve volné přírodě. Sloni v zoo jsou uzavřené komunity, žijící prakticky pro sebe. V přírodě potkávají další slony a šance potkat slona právě vylučujícího herpes je velká. Navíc, hlavním důvodem pro vylučování herpetu je stres. Život v přírodě je plný stresu (boj o zdroje, predátoři, člověk a hlavně výše popsaný sociální stres při setkání s jinou skupinou zvířat). Sloni v lidské péči zažívají stresu výrazně méně, prakticky vůbec, a nemají tak pražádný důvod herpes vylučovat. Naše slůňata tedy nemají příliš šancí protilátky získat, a proto je výrazně větší úmrtnost slůňat v zoologických zahradách. Toto je úplně nový poznatek, který byl potvrzen výzkumem v Oklahoma Zoo. Tato zoo testovala slony v průběhu sedmi let na jejich vylučovaní herpetu do okolí. Kolegové popsali různé životní situace jejich stáda a ve valné většině případů sloni vylučovali jen stopové množství viru oproti stavu z přírody. Zvýšení vylučování viru bylo patrné třeba při léčbě herpetu a následném úhynu jednoho člena stáda. Žádný rozdíl ve vylučování nebyl patrný při příchodu nového samce. Vylučování herpes viru se zvedlo na mnohonásobně větší hodnoty a srovnalo se se stavem v přírodě až při příchodu dvou nových slonic. Jejich příchod a následné spojování se stádem vedlo k velkému sociálnímu stresu. Můžeme tedy říci, že naši sloni žijí v kvalitních podmínkách bez stresu, což bohužel ale také vede k snazšímu propuknutí nemoci a následným úhynům. Chovatelská komunita se teď neoficiálně zabývá způsobem, jak do skupin dostat „pozitivní“ stres, který povede k častějšímu vylučování herpetu a k následné imunizaci mladých zvířat. To vše ale musí proběhnout v době, kdy je slůně plně chráněno protilátkami od matky. Jedná se o úplně nové poznatky z podzimu 2022 a pro snahy o zavedení pozitivního stresu bylo u nás už pozdě.

V průběhu virové infekce klesá počet krevních destiček až do fáze, kdy dochází k propuknutí krvácivé formy nemoci. Příznaky onemocnění jsou vedle již výše zmíněných nespecifických symptomů zvětšené mízní uzliny, otoky podkoží hlavy, krku, končetin a těla, cyanóza/zmodrání špičky jazyka, puchýřky na jazyku, krváceniny (tečkovité a rozvětvené) na vnitřních orgánech a tkáních, krváceniny a otok zažívacího ústrojí, vředy v tlamě, jícnu a tlustém střevu, zvětšená játra, změny na kůži, subakutní zánět srdce. To vše vzniká v důsledku poškození epitelu cév a zánětlivých změn, které vedou k poruchám srážlivosti krve (DIC – vyznačuje se abnormální tvorbou trombinu, podobný průběh je např. u eboly nebo SARS) a následnému vzniku krvácenin a otoků na různých částech těla. Výsledkem je hypovolemický šok a/nebo selhání orgánů, primárně oběhové soustavy.

Poměrně efektivním způsobem léčby je tedy včasné rozpoznání stadia nemoci (testováním krve, pozorováním změn chování slona), podání transfuze plazmy, která by měla zabránit poklesu krevních destiček, infuzní terapie a aplikace antivirotik. Slon má výrazně větší šanci se s nemocí poprat. Úmrtnost v této fázi je cca 60 %. Po propuknutí klinické fáze je úmrtnost cca přes 85 %.

V současné době není dostupná vakcína proti EEHV. Pilotní projekt vakcíny Univerzity v Surrey ve Velké Británii byl spuštěn v Zoo Chester a vakcína byla podána dospělému slonímu samci. Sami autoři vakcíny tvrdí, že jsou teprve v raném stádiu vývoje vakcíny a je těžké předjímat, zda současná podoba vakcíny může zastavit infekci u mladých zvířat.

Na vakcíně pracují i týmy Univerzity v Utrechtu (Nizozemí) a Baylor College of Medicine (Texas, USA).

Zoo Praha v polovině ledna 2023 přispěla částkou 1 000 euro na společný výzkum EEHV v rámci evropských zoo chovajících slony.

Martin Kristen a Roman Vodička