V polovině. Z Mongolska o letošním Návratu divokých koní

Dokud jsem měl mobilní signál, dával jsem fotografie na svůj facebookový profil, zde tedy jen snímky z Mongolska. CASA na letišti v Bulgan sumu.

Tento text navazuje na Návrat divokých koní 2016.

Stejně jako v předchozích letech jsme začali v Dolním Dobřejově. V jednom z výběhů této naší chovné a aklimatizační stanice bylo připraveno sedm klisen koně Převalského. Sedm adeptek pro transport do zvláště chráněné oblasti Gobi v západním Mongolsku. V předchozích měsících byly do Dolního Dobřejova svezeny z různých zoologických zahrad, především německých.

V sobotu 16. července ráno započala jejich nakládka a do přepravních boxů byly postupně umístěny Nara, Heia, Reweta a Heilige, tedy právě ty čtyři klisny ze širšího výběru, které jsme preferovali. Nebylo to ale úplně bez mráčku. Rewetě se po anestezii nechtělo vstávat déle, než by bylo záhodno, což mohlo být předzvěstí dalších problémů během transportu. Tyto obavy se však naštěstí nevyplnily.

Kvůli uzavírce na benešovské silnici a vůbec možnosti, že by nákladní vůz s koňmi uvízl v zácpě, nás poprvé doprovázela Policie ČR. Transport z Dolního Dobřejova do Kbel to nejen urychlilo, ale především eliminovalo riziko, že se koně začnou v nákladním autě přehřívat. Současně však policejní eskorta kolony aut s logem Zoo Praha vzbudila značnou pozornost a vzápětí začala kolovat fáma, že do Troji vezeme jakási vzácná zvířata, nejspíše pandy.

Armádní CASA s „převalačkami“ a naším doprovodem na palubě odstartovala ze Kbel ve 14.10 a až do prvního mezipřistání v Kazani probíhalo vše téměř idylicky. Pokud ovšem pominu chlad v letadle, aby se koně v bednách nepřehřívali; ale jenom nováčka může překvapit, když se na něj z klimatizace snáší jinovatka… V Kazani jsme – jako již v minulosti – kvůli byrokracii bohužel nabrali veliké zpoždění. Dosud jsme šetřili každou minutou – a tam jsme promrhali hodiny… Naštěstí všechny klisny snášely čekání dobře, a tak jenom pohasínala naše naděje, že bychom je v Mongolsku mohli vypustit ještě za světla.

Po dalším mezipřistání v Novosibirsku se naše zpoždění ještě o něco zvýšilo, a to kvůli mimořádně silnému protivětru a také bočnímu větru. Ale není důvod si stěžovat. V Bulgan sumu jsme třeba také nemuseli vůbec přistát, protože hodnoty bočního větru se tam začaly nepříjemně přibližovat povolenému limitu a CASA šla na přistání docela výrazně nakloněná ke straně. V neděli 17. Července v 10.35 LSEČ (17.35 místního času) však velmi měkce přistála na nezpevněné dráze v Bulgan sumu. Počet koní Převalského přepravených letadly Armády ČR do Mongolska tím okamžikem stoupl na třiadvacet.

Následovala rychlá vykládka a odbavení a cesta auty k aklimatizační ohradě v Tachin talu. Tam jsme v půl jedné ráno místního času (tudíž již v pondělí) klisny vypustili. Měl jsem tu čest, že jako první jsem spolu s nejstarším činným strážcem Gobi B panem Batsúrem otevíral box Rewetě.

Když jsem se šel druhý den na klisny podívat, byly naprosto v pořádku, dokonce bez jediné odřeniny, a působily naprosto vyrovnaně. Jako by do svého dalekého domova cestovaly první třídou.

Jak jsem ale napsal, to nejtěžší nás teprve čeká. V ohradě v národním parku Chustaj nedaleko Ulánbátaru je shromážděno sedm koní, z nichž čtyři chceme také přepravit do Gobi B. To bude daleko těžší úkol, protože jde o divoká zvířata odchycená v květnu ve volné přírodě. A optimismu nám nepřidává ani aktuální předpověď počasí. Zítra sice bude možné přeletět z Bulgan sumu do Ulánbátaru, ale jiná věc je, kdy půjde v Bulgan sumu opět přistát.

Miroslav Bobek, Bulgan sum, úterý 19. července 2016