Poválečný rozvoj

Šimpanz Hurvínek vítá návštěvníky společně s dr. Šírem, foto (c) Archiv Zoo Praha

Zoo patří státu

Podobně jako v jiných institucích byla také v zoologické zahradě po květnové revoluci v roce 1945 založena závodní rada, která navrhovala postátnění zoo. Pravdou je, že zhruba 80 % podílů družstva připadalo na československý stát, zemi českou a město Prahu, zbytek pak byly podíly občanské. Přesto nebyla ještě několik let situace nijak řešena a družstvo Zoologická zahrada existovalo až do konce roku 1950. Tehdy bylo přípisem Ministerstva informací a osvěty (MIO) zrušeno a zoo se stala státní institucí zaštiťovanou MIO a financovanou Ústředním národním výborem (ÚNV) hl. m. Prahy. Zaměstnanci zoo byli od té chvíle personálně převedeni rovněž pod ÚNV. Nastalo určité přechodné období, během něhož vedl zoologickou zahradu „náhradní orgán hospodářského, nákupního a stavebního družstva Zoologická zahrada, s. r. o.“, jehož členy byli zástupci ÚNV, MIO a několika dalších ministerstev.  

Přechodné období trvalo dva roky a teprve od 1. ledna 1954 se zoologická zahrada stala kulturním zařízením hlavního města Prahy. V průběhu této doby odešel z vedení zoo dr. Vlasák, který se vracel do činné služby v armádě. Řídícím úředníkem se na necelý rok stal F. Daneš, jeden z členů představenstva družstva. Když však na svou funkci rezignoval, vystřídal ho v květnu 1947 ing. A. Turek. Působil několik měsíců, během nichž byl ze svého hlavního zaměstnání pouze občas uvolňován. Podobně na tom byl i jeho nástupce – doc. Štěpánek, zaměstnaný v Národním muzeu a uvolňovaný vždy na jeden den v týdnu. Zmatená situace, která nepochybně nijak nepřispívala k rozvoji zoologické zahrady, se stabilizovala až v roce 1949, kdy nastoupil v pořadí druhý ředitel pražské zoo. Prvním byl prof. Janda, po něm následovali řídící pracovníci. Titul ředitele byl přiznán znovu až Cyrilu Purkyněmu, který nastoupil do čela zoo na plný úvazek a působil na tomto postu deset let.

Přechod pod státní správu znamenal zásadní změny v celkovém chodu zoologické zahrady. Mimo jiné to bylo poprvé, kdy byla zcela oficiálně uznána její výchovná a vzdělávací funkce. V listopadu 1949 vydalo MIO potvrzení, jímž se zřizovalo propagační oddělení se stálými zaměstnanci. Finanční těžkosti, se kterými se zoologická zahrada potýkala po celé předválečné období i během  válečných let, přetrvávaly i v prvních letech po osvobození. Konec konců není se čemu divit, protože celá městská infrastruktura se zotavovala jen zvolna a to platilo i pro dopravu. Autobus, který jezdíval od mostu Barikádníků k zoo, byl v posledním období okupace zrušen a v roce 1945 byl zaveden jen v neděli a o svátcích. Zaměstnanci zoo proto i nadále pokračovali v oblíbených cirkusových představeních přímo v zoologické zahradě – v roce 1945 se jich uskutečnilo 95, v roce 1946 dokonce 128. Kromě toho se pořádala představení v cirkuse na Letné, který sídlil ve dřevěném stanu a disponoval i zvěřincem. Když cirkus vyhořel, získala zoo část zachovalé stavby pro vybudování pavilonu žiraf. Zvířata z cirkusu však do zoo neputovala. Pouze dva tygři z poměrně početné kolekce šelem, opic i dalších zvířat, putovali do Troje, na ostatní neměla tehdy zoo peníze.

Přívaly zvířat

Na konci války chovala pražská zoologická zahrada něco málo přes tisícovku zvířat. Vzhledem k finančním těžkostem nebylo možné hned v prvních letech získávat větší množství zvířat nákupy – snad jen s výjimkou 75 exemplářů z německých zoo a několika obyvatel cirkusových zvěřinců.

Ze zajímavých přírůstků, které se v zoo objevily během 50. let 20. století a buď v Praze zůstaly trvale, nebo tu alespoň strávily v expozicích delší dobu, patřili mimo jiné mnozí zajímaví ptáci – hadilovové, kasuár přilbový či harpyje pralesní. Raritou se staly ježury australské, které přišly v letech 1954 a 1955 a dožily se v expozici v pavilonu vzácných savců úctyhodného stáří více než 40 let. V roce 1949 přivítala zoo své první lenochody dvouprsté, z nichž dva tu žili až do poloviny 60. let a dokonce se i rozmnožovali, byť mláďata nepřečkala první rok života. Ze skupiny chudozubých savců nechyběli ani mravenečníci velcí. První přišel v roce 1953, další o rok později.

Kolekci šelem obohatil v roce 1949 samec ocelota velkého, k němuž se o rok později připojila samice. Pár se velmi dobře sžil a již v roce 1952 se narodila mláďata, která však samice neodchovala. V roce 1951 se v zoo objevil i samec servala. V roce 1953 získala zoo prvního čistokrevného tygra ussurijského. Byla to asi dvouletá samice Máša, která pocházela  z přírody – stejně jako samec Amur a další samice Ťapka, kteří dorazili v roce 1955. Tento pár se stal rodiči mnoha mláďat, která úspěšně odchovával. Koncem 50. let, přesněji v lednu 1959, přicestoval z Tierparku Berlín první pár tygrů sumaterských v pražské zoo. Dostali jména Radúz a Mahulena a obývali starý pavilon pod skálou. První mláďata tohoto nejmenšího poddruhu tygra se však narodila až v roce 1971 rodičům Mahuleně II. A Gabrielovi.

V 50. letech se v zoo vystřídalo celkem pět šimpanzů. První byla v roce 1950 již zmiňovaná samička Moke. Po příchodu žila v domácnosti manželů Martincových a teprve později se přestěhovala do nově vybudovaného pavilonu opic. Po ní následovala samička Zuzana (1952–1954) a poté dvojice Hurvínek a Mánička. Zatímco Hurvínek žil v zoo 9 let, Mánička jen necelé dva roky. Poslední z pětice byla samička Helenka, která se připojila k Hurvínkovi v roce 1954 a dokonce ho o rok přežila.

Různé zdroje

Během válečných let došlo pochopitelně k značnému omezení kontaktů s ostatními evropskými, neřkuli zámořskými, zoologickými zahradami. Proto vedení pražské zoo uvítalo možnost navázat spolupráci s obchodní organizací Zoocentr, která působila v tehdejším Sovětském svazu. Praha se nabídla jako prostředník výměny zvířat mezi západem a východem a nabídka byla přijata. Vzájemná spolupráce se rozeběhla od roku 1949 a největší intenzity nabyla v letech 1950–1957. V té době prošlo pražskou zoologickou zahradou téměř 11 000 zvířat, která putovala v obou směrech. Mnohá z nich zůstala v Praze trvale, jako reciproční úhrada nákladů spojených s transporty. Není tedy divu, že počet zvířat v zoo rostl a v roce 1997 dosáhly početní stavy chovaných jedinců číslice 1467.

Tranzitní činnost byla ukončena v roce 1957, navázané kontakty však nezanikly a staly se užitečným startem do dalších let. Kromě toho byla pražská zoologická zahrada pověřena Ministerstvem informací a národní osvěty, aby zajišťovala „ústřední distribuci a řízení rozmístění veškeré zvěře pro zoologické zahrady i jiná osvětová zařízení a dále obstarávala veškerý dovoz a vývoz takové zvěře prostřednictvím výsadní společnosti Koospol“.

Kromě Zoocentru spolupracovala pražská zoo také s pekingskou zoo, s mnoha evropskými zahradami i se zámořím. Významnou možností, jak získat nová zvířata, byly i kontakty s obchodníky se zvířaty, například s firmou van den Brink nebo Miller. Mnohá ze zvířat se do Prahy dostala díky výměnám. Z těch nejzajímavějších stojí jistě za zmínku vombat, který přišel v roce 1950 z Tel Avivu výměnou za vlky eurasijské, nebo pár tapírů jihoamerických, kteří dorazili stejně jako dvě kapybary z Buenos Aires.

Boj o karanaténu

V dnešní době je téměř nepředstavitelné, jak bylo možné takovou záplavu zvířat zvládnout. V některých transportech cestovalo třeba stádo sobů, 60 bernešek rudokrkých, pár jaků nebo medvědi himálajští.

Při tak obrovském objemu zvířat se stále naléhavěji objevovala myšlenky na zřízení karanténní stanice. Proto v roce 1950 podala přírodovědná odborná komise při pražské zoologické zahradě příslušnou žádost, adresovanou veterinárnímu oddělení ministerstva zdravotnictví. Pod žádostí je podepsán ředitel zoo dr. O. Štěpánek. Také ministerstvo zemědělství se velice důrazně přimlouvalo za co nejrychlejší postavení karantény. Ani o rok později se však státní orgány nijak závazně nevyjádřily, a tak se vedení zoo rozhodlo začít budovat karanténní stanici vlastními náklady s tím, že budou později uhrazeny z prostředků města.

Nakonec ale z karantény sešlo. Tak trochu to připomíná vleklé boje prof. Jandy ze samých začátků vzniku pražské zoo. Hlavním argumentem, proč nebyla karanténa povolena, byla skutečnost, že „na karantenní stanici nemohlo být v pětiletém plánu pamatováno, ježto počátkem pětiletky nebylo nám ještě známo, jak dalece SSSR svůj obchod se zvěří rozšíří a nebylo nám též známo, že SSSR pověří nás úkolem prostředníka výměny zvěře.“

Prof. Štěpánek se ale nevzdal a v roce 1952 znovu rozvířil záležitost kolem karantény. Komise ONV stavbu doporučila s tím, že je třeba stanici vybudovat odděleně od vlastního provozu zoologické zahrady. Koncem roku přislíbilo Ministerstvo informací a národní osvěty částku půl milionu, ale ministerstva zdravotnictví ani financí se nevyjádřila. V květnu 1953 se začalo znovu stavět, tentokrát na území zoo v blízkosti Podhoří. I tentokrát stavba zkrachovala a již vybudované základy byly nakonec zasypány.

Nové stavby

Záhy po skončení války se začaly podle „válečného“ plánu rozvoje zoo realizovat první stavby – pavilony i další expozice.

Pavilon opic

Prvním větším projektem byl pavilon opic, který stával v místech dnešního pavilonu Indonéská džungle. Při svém dokončení v roce 1949 patřil k velmi moderním stavbám svého druhu. Tehdy bylo běžné chovat zástupce určité skupiny živočichů pohromadě, bez ohledu na jejich přirozené prostředí nebo zeměpisné rozšíření.

Plány na stavbu podobného pavilonu vznikly během válečných let, vlastní stavba byla zahájena v roce 1947 a dokončena v roce 1948, pro návštěvníky byl pavilon přístupný od roku 1949. Technickou komisi, která stavbu projektovala, vedl prof. Bechyně, odbornou komisi prof. Breindl. Vlastní plány zpracovali prof. dr. Ing. Hruška a ing. A. Turek, dlouholetý pracovník pražské zoo. Původně měl pavilon uvnitř chovatelské zázemí, návštěvnický prostor a ubikace pouze podél severní stěny a přiléhaly k němu tři venkovní výběhy. Postupně, jak se měnilo zvířecí osazenstvo, byl několikrát přestavován. Největších změn doznal v souvislosti s příchodem lidoopů. Postupně také vznikla ve vnitřním prostoru řada menších ubikací pro drápkaté opice a klece pro ostatní primáty byly od návštěvnického prostoru oddělené skleněnými tabulemi.

Prvními opičími obyvateli pavilonu se stali makakové (rézus, medvědí a další), malpa kapucínská, kočkodan zelený a mnohé další druhy opic a poloopic. Jako první lidoop se zde objevila v roce 1951 šimpanzí samice Zuzana a byli to právě šimpanzi Zina a Justýn, kdo pavilon opustili jako poslední, a to v říjnu 1999.

Pavilon vzácných savců

Ke stavbám, které vznikaly v horní části zoo na konci 40. a na začátku 50. let minulého století (mimo jiné to byly: hospodářské zázemí zvané „statek“, pavilon opic, ubikace pro kopytníky včetně pavilonu žiraf nebo občerstvení V Oboře) patří i pavilon, který je v dobových denících označován jako „dům ssavců“ a který nesl postupně různé názvy – pavilon exotických savců, vzácných savců či malých živočichů. Dnes ho znáte jako pavilon Afrika zblízka.

Stavba pavilonu probíhala v letech 1949 a 1950. Autorem architektonického řešení pavilonu je ing. arch. Novotný, který byl v té době členem technické komise zoo. Dodnes lze sledovat původní dispozici pavilonu, který má dvě postranní křídla, je průchozí na směrem k jihu se před ním otevírá volné prostranství. Na něm navrhl ing. arch. Novotný kruhové jezírko pro plameňáky. Ti byli do té doby umístěni v dolní části zoo na takzvaných rybnících. Skupinu plameňáků později vystřídali aligátoři američtí a v posledních letech před rekonstrukcí sladkovodní želvy a několik druhů vrubozobých ptáků.

Pavilon byl v rámci československých i evropských zoo výjimečný pojetím vnitřních expozic. Podél jižní stěny se nacházely vnitřní ubikace pro středně velké savce, naopak na severní stěně byly umístěné vitríny s četnými bezobratlými živočichy.

Pavilonem prošla pestrá škála živočichů, z nichž některé druhy patřily ke skutečným raritám (mravenečník čtyřprstý, několik druhů pásovců, kynkažu, početná skupina ježur a mnohé další.

Pavilon vodních ptáků

Když byl v roce 1956 otevřen pavilon vodních ptáků, mohl si směle připsat přívlastek „výjimečný“. Vyrostl v letech 1952–1954 na jižním břehu takzvané strouhy, a to podle projektu prof. Hrušky a ing. A. Turka, stavbu připravovala opět technická komise zoo pod vedením prof. Bechyněho. Sloužil až do roku 1988, kdy musel být pro špatný technický stav uzavřen. Po povodni v roce 2002, která dílo zkázy dokončila, byl rekonstruován takřka přesně v původní podobě.

Stavba má nepravidelný půdorys a kamennou podezdívku. Šikmá střecha je opatřena světlíky a navíc je pavilon prosklený i po obvodu. Vzhledem k jižní expozici to znamená, že je interiér dostatečně osvětlen přirozeným světlem, které umožňuje růst bujné vegetace.

Už při svém vzniku byl pavilon řešen jako průchozí a bezbariérový. Návštěvníci i ptáci sdíleli (stejně jako dnes) společný prostor. Původně se zde nacházely dvě expozice, později přibyla ještě třetí pro tučňáky Humboldtovy. Návštěvníci zde měli možnost pozorovat přirozené skupiny vodních a bahenních ptáků, mimo jiné i plameňáků Jamesových .

K pavilonu přiléhaly před jeho uzavřením z jižní strany výběhy pro želvy, které měly celkovou rozlohu 3546 m2. Dnes zde najdete expozici dikobrazů a naopak podél severní stěny byla vybudována průchozí voliéra, která překlenula část vodní plochy.

Pavilon žiraf

Začátek 50. let 20. století znamenal pro pražskou zoo určitý přelom Začalo období poválečného rozvoje po stránce stavební i chovatelské. Zatímco ve svých počátcích se zoo rozrůstala hlavně v dolní části, nyní došlo i na rozlehlou náhorní plošinu, jako stvořenou pro chov početnějších stád větších kopytníků. Vyrůstaly zde převážně dřevěné stavby, určené pro bizony a další tury, jeleny, koně a také pro žirafy a antilopy.

První pavilon žiraf byl postaven kolem roku 1952 a stojí dodnes, i když žirafy se z něj již dávno odstěhovaly. Jeho nízká část, tvořená stájemi antilop, sem byla přemístěna jako pozůstatek cirkusového stanu. Ten stával na Letné, ale vyhořel a zachovaly se jen stáje. K nim byl podle návrhu ing. Antonína Turka přistavěn vyšší pavilon pro žirafy, na něj na opačné straně navazují další prostory pro antilopy. Pavilon byl přístupný  veřejnosti i zevnitř. Zatímco antilopy byly od návštěvníků oddělené jen pletivem či mřížemi a zábradlím, žirafy bylo možné pozorovat přes skleněnou stěnu. Podobně jako blízké dřevěné domky pro další druhy antilop, které jsou rovněž dílem ing. Turka, je i starý pavilon žiraf řešen jednoduše, nicméně velmi účelně. Vnitřní stáje lze snadno rozdělovat či spojovat posuvnými dveřmi. Zvláštní posuvná stěna z drátěného pletiva sloužila v případě nutnosti ke znehybnění mohutné žirafy, takže bylo možné provést veterinární zákrok, aniž by se zvíře uspávalo. Pavilon byl vybaven přípravnou, sklady a seníkem na půdě.

První žirafa, která pavilon osídlila, byla žirafa masajská Lenka. Zoo ji získala od firmy Behrend a přišla v srpnu 1954. Lenku vystřídal pár žiraf kordofánských z Antwerp. První žirafy Rothschildovy, které chováme dnes, přišly v roce 1970 a pocházely z proslulých afrických transportů zvířat ing. Zdeňka Vágnera, ředitele zoo ve Dvoře Králové n. L.

Další stavby a plány

V průběhu 50. a 60. let vznikaly kromě zmíněných velkých pavilonů i menší expozice a další stavby. S mnohými z nich se setkáme dodnes. Je to například občerstvení V Oboře nebo menší ubikace a výběhy pro kopytníky včetně antilop, zubrů a bizonů. Dřevěná ubikace koní Převalského byla v roce 1956 nahrazena zděným pavilonem, který má tvar podkovy. Název pavilon je poněkud zavádějící, protože se nejedná o stavbu přístupnou pro návštěvníky. Je ale zajímavý tím, že nemá žádné vnitřní stáje.
V letech 1952–1954 patřila ke koloritu zoologické zahrady dětská železnice, která jezdila po areálu v rámci projektu „Dětská republika“.

Po válce bylo nutné řešit i dopravní obslužnost zoo, což je ostatně další z potíží, s nimiž se zoologická zahrada potýká prakticky po celou dobu své existence. V letech 1947–1948 došlo konečně k vydláždění přístupové komunikace (do té doby nezpevněné) od mostu Barikádníků do zoo. Rostoucí návštěvnost zoo dala podnět k některým plánům, jak přístup do zahrady zlepšit, bohužel se žádný z nich neuskutečnil. Jednou z prvním diskutovaných možností bylo prodloužení tramvajové trati z Pelc-Tyrolky až k zoo. Další byla mnohem koncepčnější: vybudovat komunikaci podél Vltavy, která by nahradila dosavadní úzkou silnici s ostrými zatáčkami, která vede středem Troje, a vedla by až k západnímu cípu zoo a do Podhoří. Tím by bylo možné starou silničku zrušit a rozšířit území zoo za ni. Ani tento plán nebyl realizován.