Má zavalité tělo, malou hlavu a poměrně dlouhý ocas. Nad čelem má oblou rohovinou přilbu modravé barvy. Vytváří dvě barevné formy. Běžnější je téměř celá černá, s kovovým leskem a bílou spodinou těla a špičkou ocasu. Někdy je samice rezavá, s černou hlavou a tmavým skvrněním. Na hrudi jsou pera prodloužená a tvoří pláštík.      

Foto: Tomáš Adamec, Zoo Praha

Zajímavosti

Hokové jsou vzdálení příbuzní křepelek, bažantů či pávů. Tito mohutní ptáci žijí skrytě v podrostu jihoamerických pralesů. Nejčastěji jsou aktivní za rozbřesku nebo soumraku, kdy v párech či menších hejnech hledají na zemi potravu, na noc se však uchylují hřadovat do větví. Zajímavý je tok, při kterém samec láká samici tím, že jí nabízí v zobáku potravu. O mláďata pečují oba rodiče. Partneři si bývají věrní, což je společně s malou velikostí snůšky a jistou choulostivostí ptáků důvod, proč selhaly pokusy chovat hoky v lidské péči na maso, i když po objevení těchto zvířat Evropany se podobné snahy objevily. Na rozdíl od ostatních hrabavých si mláďata hoků neshánějí potravu samostatně, ale rodiče či matka jim ji nosí. Hoko přilbový dostal české jméno podle modravě šedé přílby před očima, která je v oblastech jeho výskytu žádána jako lovecká trofej a vyrábějí se z ní šperky. Loven je také pro chutné maso a ohrožuje ho i nelegální obchod s drogami – horské lesy, kde žije, jsou totiž káceny, aby mohly na jejich místě vzniknout plantáže koky. 

Ochrana

Hoko přilbový je v Červeném seznamu IUCN zařazen v kategorii zranitelných druhů Početní stavy klesají především v důsledku lovu pro maso i rohovinovou přilbu a ztráty přirozeného prostředí.

Chov v Zoo Praha

Tento druh v současné době nechováme.