Malý druh volavky se štíhlým tělem a dlouhým dýkovitým zobíkem. Samec je béžový s černým hřbetem a temenem hlavy. Také křídla má černá, s velkou bělavou skvrnou. Samice jsou hnědě proužkované a dokonale splývají s rákosím.

Zajímavosti

Této maličké volavky, která je sotva větší než sojka, byste si v české přírodě pro její maskování stěží všimli. Především samice, které jsou proužkované, díky své barvě dokonale splývají s rákosím, v němž tráví den. Při vyrušení zaujímají nehybný postoj s nataženým krkem a zobákem vztyčeným vzhůru, díky kterému ze všeho nejvíce připomínají suchý pahýl. Svou nenápadnost si však vynahrazují hlasem – v době toku se noční krajinou v okolí vod daleko rozléhá rytmické, hluboké volání samců. Dříve se v Česku jednalo o nejhojnější volavku, dnes je však u nás bukáček malý kriticky ohroženým druhem a na celém českém území byste mezi jarem a podzimem nalezli jen několik desítek párů. Celosvětově jsou však běžní. Na zimu odlétají evropští bukáčci do rovníkové Afriky.

Chov v Zoo Praha

První pár bukáčků přišel v roce 2007. Samec uhynul o 5 let později, samice žije v zoo dodnes. První mládě odchovali v roce 2009 a od té doby jsme zaznamenali další úspěšná hnízdění – naposledy to byla dvě mláďata v květnu 2013.