Má tělo pokryté tuhými chlupy, ostny a bodlinami. Na hřbetě tvoří jakousi hřívu, kterou dikobraz v rozčilení naježí. Některé ostny na ocase jsou duté, a když zvíře při hrozbě ocasem potřásá, vydávají chřestivý zvuk.

Foto: Archiv Zoo Praha

Zajímavosti

DIKOBRAZI OB ECNĚ: dikobrazi jsou velcí hlodavci, kteří žijí jen v Evropě, Africe a Asii. Jejich ostny tedy nikdy nemohly zdobit indiánské mokasíny – v Americe žijí sice podobní, ale jen vzdáleně příbuzní urzoni. Typické dikobrazí ostny vznikly přeměnou chlupů a mohou být různě dlouhé a tvrdé. Novorozené mládě má bodlinky měkké, ale během několika dní mu rovněž ztvrdnou. Ostny jsou velice účinnou zbraní, i když je dikobrazi nevystřelují. Při ohrožení se však dovedou bleskově otočit, couvnout a naježené ostny pak snadno uvíznou v těle nepřítele, kde mohou zanechat bolestivé rány, které se lehce zanítí. Než ale dikobraz zaútočí, snaží se nepřítele zastrašit mručením, dupáním a chřestěním dutými bodlinami na konci ocasu. Dikobrazi jsou aktivní nejčastěji v noci a den tráví v norách, které si sami hrabou. Rostlinnou potravu hledají na zemi. V zoo chováme dva druhy.  DIKOBRAZ JIHOAFRICKÝ: tohoto druhu je to samice, kdo provokuje samce k páření. Je-li v říji, otáčí se k němu zády, zvedá ocas a bodliny sklápí směrem od něj. Žije samotářsky nebo v rodinných skupinách s různě starými mláďaty. Ta mají hned po narození otevřené oči, vyvinuté zuby a měkké ostny, které brzy ztvrdnou. Zpočátku tráví čas v měkce vystlaném pelechu v podzemní noře. Dikobrazové si hloubí až dvacetimetrové nory sami a uchylují se do nich v nebezpečí a v době odpočinku. Často také využívají přirozené skalní úkryty.

Chov v Zoo Praha

Patří k poměrně novým druhům. První přišli v roce 2003, rozmnožovat se začali v roce 2004.