Jako jediný z kolpíků má v dospělosti holou hlavu a není bílý, ale převážně růžový. Svůj dospělý vzhled však získává postupně, a tak mají mladí ptáci jen lehce narůžovělý nádech a hlavu normálně opeřenou.

Foto: Petr Rošický, Zoo Praha

Zajímavosti

KOLPÍCI OBECNĚ: řád brodivých (Ciconiiformes) zahrnuje ptáky s dlouhýma nohama, krkem i zobákem. To všechno platí i pro kolpíky, a přece je poznáte na první pohled právě podle zobáku. Je totiž plochý a na konci rozšířený, takže tvoří jakousi plochou lžíci. Kolpíci se při hledání potravy procházejí mělkou vodou a zvolna pohybují hlavou ze strany na stranu. Rozšířený konec zobáku při tom mají ponořený, a protože je pružný, snadno do něj lapí drobné vodní živočichy. Na mnoha místech svého výskytu jsou kolpíci ohrožováni vysušováním mokřadů a používáním pesticidů a umělých hnojiv. Kolpíci hnízdí většinou na stromech, řidčeji v rákosí, často ve smíšených koloniích s volavkami a ibisy.  KOLPÍR RŮŽOVÝ: pochází z Jižní a Střední Ameriky a je jediným ze šesti druhů kolpíku, který se vyskytuje na západní polokouli. Jako jediný z kolpíků má v dospělosti holou hlavu a není bílý, ale převážne růžový. Svůj dospělý vzhled však získává postupně, a tak mají mladí ptáci jen lehce narůžovělou barvu se zelenavým nádechem a hlavu normálně opeřenou. Podobně jako u plameňáků je intenzita růžového zbarvení závislá na množství barviv karotenoidu v potravě.

Ochrana

v 19. století se vyskytoval podél Mexického zálivu velmi početně. V průběhu let 1880–1940, kdy se obchodovalo s jeho peřím, byl téměř vyhuben. Následnou ochranou se jeho stavy zvedly na současných 3 500 párů.

Chov v Zoo Praha

Kolpíci růžoví patří k tradičním druhům – první jedinci byli chováni již v roce 1950. V letech 1973−1997 tito kolpíci v pražské zoo chyběli. Poté přišel z Augsburgu pár, který se stal zakladatelem úspěšného chovu, jenž pokračuje dodnes.