Má šedohnědý hřbet a ramena, tmavý „úhoří“ pruh podél páteře, bílé hrdlo a hruď a bílý proužek na tvářích.

Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha

Zajímavosti

KLOKANI OBECNĚ: klokani jsou typičtí vačnatci – samice má na břiše zvláštní vak, který dovede pevně uzavřít. Když se po asi měsíční březosti narodí mládě, je dlouhé jen 1−2 cm a naprosto nesamostatné. Přesto se musí samo vyšplhat po matčině břiše do vaku, najít struk a uchopit ho do tlamičky. Zde se pevně přisaje a živeno mateřským mlékem několik měsíců roste, než začne vykukovat ven. Ještě dlouho poté však pro něj vak představuje útočiště. Snaží se do něj vrátit dokonce i v době, když už je ve vaku přisátý jeho mladší sourozenec. Samice klokana totiž dokážou odchovávat v podstatě tři generace potomků naráz. Zatímco oplodněné vajíčko ještě čeká v klidovém stadiu v děloze, dalším mládě je ve vaku a to nejstarší už ho opustilo. Další zvláštností pohlavních orgánů samic vačnatců je to, že mají vyvinuté dvě dělohy, i když funkční je „na střídačku“ vždy jen jedna. Lidé si obvykle klokany představují, jak se ve skupinách pasou na trávě či dlouhými skoky uhánějí otevřenou krajinou. Ve skutečnosti však klokani mohou osidlovat nejrůznější prostředí včetně skal a hustých lesů, některé druhy dokonce žijí výhradně na stromech a obratně šplhají, a mnohé žijí samotářsky. Všichni však mají silné zadní končetiny a dlouhý ocas, s pomocí kterého udržují při pohybu rovnováhu nebo se o něj během odpočinku opírají.   KLOKAN PARMA: svým vzhledem nezapře příbuznost s velkými stepními klokany, na rozdíl od nich se však zdržuje v lesích, nemá rád společnost a žije spíše samotářsky. Dlouho byl považován za vyhynulého, ale v roce 1965 byl znovu nalezen na jednom novozélandském ostrůvku. 

Chov v Zoo Praha

Zoo Praha chová tyto klokany od roku 2002.