Je to poměrně statná myš s drsnou srstí, která je na hřbetní straně tmavohnědá se žlutými konci chlupů, na spodní straně těla je žlutavá. Má poměrně malé ušní boltce i ocas, který je hustě osrstěný.

Myš nilská, foto: Tomáš Adamec, Zoo Praha

Zajímavosti

MYŠI OBECNĚ: jednou z nejpočetnějších a nejpestřejších skupin hlodavců jsou myšovití. Českým jménem „myši“ obvykle označujeme menší zástupce myšovitých, kteří mají většinou velké oči i ušní boltce a dlouhý lysý nebo jen řídce ochlupený ocas. Způsobem života se však mohou jednotlivé druhy neuvěřitelně lišit.  Najdeme mezi nimi samotáře i druhy pospolité, obyvatele pouští, savan i lesů nebo druhy vázané na přítomnost člověka. Některé, jako třeba veliká australská myš bobří, se dokonce specializovaly k částečně vodnímu životu. Téměř všechny myši až na několik výjimek rodí holá, bezmocná mláďata, která zpočátku ukrývají v hnízdě. Výjimkou jsou například bodlinatky z pavilonu Afrika zblízka. Kromě nich zde ale chováme i další zajímavé africké druhy.  MYŠ NILSKÁ: je velice společenský hlodavec. Obývá společné nory, hluboké až 20 cm, které se nacházejí pod stromy, balvany nebo termitišti. V nich také odchovává mláďata. Dovede také výborně šplhat. V okolí podzemních úkrytů si myši udržují v období sucha soustavu pozemních cestiček, ze kterých pečlivě odstraňují různé překážky, aby se snáze dostaly ke zdrojům potravy. V období dešťů, kdy je potravy dostatek, se těmto cestičkám nevěnují.

Chov v Zoo Praha

Myši nilské byly chovány již v 80. letech v Pavilonu malých živočichů, kam se po rekonstrukci na pavilon Afrika zblízka opět vrátily. Nyní žijí v zázemí.