Na černé srsti má bílé skvrny, podle kterých lze „tasmánské čerty“ individuálně rozlišit. Holé boltce jsou růžové, ale pokud se ďábel rozčílí, zrudnou. Jeho čelisti jsou vyzbrojené impozantním chrupem a ďábel je dokáže široce rozevřít – až do úhlu 80°.

Samička ďábla medvědovitého Nutmeg. Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha

Zajímavosti

Ďábel medvědovitý je národním zvířetem Tasmánie a největším žijícím masožravým vačnatcem. Jméno si vysloužil jednak tím, že jeho téměř holé ušní boltce při rozrušení zrudnou a v protisvětle působí, jako by rudě žhnuly, a také tím, že je na svou velikost velmi hlučný a často se pouští do zdánlivě divokých rvaček se soukmenovci. Ďáblové se ozývají celou řadou zvukových projevů a často na sebe zdánlivě hrozivě vrčí – jde ale jen o součást běžné komunikace. Jsou aktivní především v noci, kdy pročesávají krajinu a pátrají po potravě. Ta se sestává hlavně z mršin, nepohrdnou ale ani živou kořistí, pokud ji zvládnou dostihnout a skolit. Jejich úlovkem občas bývají i vombati. V poměru ke své velikosti mají ďábli nejsilnější stisk ze všech savců a jediným kousnutím zvládnou rozdrtit i velké kosti. Odklízením uhynulých zvířat pomáhají předcházet šíření infekcí a na Tasmánii tak plní významnou funkci zdravotní policie. Podobně jako je tomu u jiných vačnatců, i mláďata ďáblů přicházejí na svět malá a nevyvinutá a svůj vývoj dokončují pevně přisátá ke strukům ve vaku na matčině břiše. Ten je otočený směrem dozadu, jak tomu běžně bývá u vačnatců, kteří hrabou nory. V jednom vrhu mívá samice i více než dvacet mláďat, ale nanejvýš čtyři přežijí první dny – ve vaku jsou totiž jen čtyři struky.

Ochrana

Začátkem 90. let 20. století žilo v přírodě odhadem až 150 000 ďáblů. Během následujících 20 let však jejich počty klesly na některých místech až o 95 procent! Přestože jsou neobyčejně houževnatí, jejich přežití visí na vlásku. Hlavní příčinou je infekční rakovina obličeje, která se od roku 1996 jako lavina šíří Tasmánií a zatím na ni neexistuje lék. Většina nakažených zvířat do půl roku uhyne. Do boje za záchranu ďáblů se zapojila i tasmánská vláda. V rámci záchranného programu „Save the Tasmanian Devil Program“ bylo několik desítek zdravých jedinců vysazeno na Mariin ostrov čtyři kilometry od tasmánského pobřeží. Mariin ostrov, proslulý svými „Malovanými útesy“, je neosídlený a celý chráněný coby národní park. Ďáblové zde nikdy nežili, takže se sem rakovina nedostala. Z původních 34 zdravých ďáblů, vypuštěných na ostrov mezi lety 2012 a 2017, se jejich počet rozrostl ke stovce, a naplnil tak kapacitu ostrova. Ďáblové na Mariině ostrově žijí volně, takže si zachovají všechny přirozené projevy a instinkty a mohou být využiti ke znovuosídlení vybraných míst na Tasmánii. K projektu na Mariině ostrově se připojila i Zoo Praha. Finančně jsme podpořili nejen samotné převozy ďáblů, ale také sledování jejich dalších osudů. Podílíme se například na údržbě a provozu terénních vozidel a fotopastí, díky kterým mají pracovníci projektu o ďáblech na ostrově přehled.

Chov v Zoo Praha

V zoologických zahradách jsou ďáblové opravdovou vzácností, Tasmánie totiž své odchovy poskytuje jen pečlivě vybraným zoo špičkové úrovně. V areálu Zoo Praha žijí ďáblové od prosince 2019, kdy sem přímo z rodné Tasmánie, z chovného zařízení Cressy, přicestovaly tři samičky a jeden samec pojmenovaní podle různých druhů koření. Zabydleli se v expozičním celku Darwinův kráter a jejich úlohou je plnit roli ambasadorů šířících povědomí o krizi, v níž se jejich druh nachází.

Podpora chovu

Naše ďábly medvědovité můžete adoptovat, sponzorovat anebo jim koupit tzv. Stravenku.