Vyznačuje se zavalitým sraženým tělem, krátkým ocáskem a velkou hlavou s vystouplým valem na zátylku, který vytváří dojem helmy. Prsty jsou pokryté zvětšenými šupinami, které mu brání v zaboření do písku.

Gekon přilbový. Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha

Zajímavosti

GEKONI OBECNĚ: Gekoni a gekončíci bývali řazeni do jedné čeledi gekonovitých, v současné době jsou uznáváni jako dvě samostatné čeledi. Lidé si obvykle gekona představí jako malého ještera, který díky přísavkám zdatně zdolává i kolmé a na první pohled zcela hladké povrchy. Ve skutečnosti jsou však gekoni mnohem rozmanitější: některé druhy si při šplhání namísto přísavkami pomáhají dlouhými tenkými prsty se zahnutými drápky, jiní nešplhají vůbec a místo toho se zahrabávají do substrátu, některé mají tenoučké hubené tělo, mnozí zas mají zkrácený či stočený ocas. Nemluvě o dalších zástupcích čeledi gekonovitých, kteří v češtině jméno „gekon“ či „gekončík“ nenesou: denních felzumách a pagekonech či podivných ploskorepech, kteří svým vzhledem napodobují suché listy, větvičky či kůru stromu porostlou lišejníky! Se všemi zástupci skupiny se setkáme v subtropech a tropech a mnozí jsou oblíbenými terarijními zvířaty. V pražské zoo chováme hned několik druhů stromových, skalních i pozemních gekonů.  GEKON PŘILBOVÝ: Je endemitem úzkého pruhu táhnoucího se podél atlantského pobřeží od jihozápadního Maroka po Senegal. Pro svůj nezvyklý vzhled byl původně zařazen do samostatného rodu. Až sto let po jeho vědeckém popisu genetický výzkum odhalil, že jde o příslušníka „zedních“ gekonů rodu Tarentola, který se však přizpůsobil pozemním podmínkám na poušti. Byl prvním obratlovcem, u něhož bylo zjištěno barevné noční vidění.

Chov v Zoo Praha

Gekona přilbového chováme od roku 2024.