Žluto-šedě melírovaná srst je vynikajícím krycím zbarvením. Dlouhý osrstěný ocas se štětičkou na konci pomáhá udržovat rovnováhu při rychlém běhu a kličkování. Díky silným zadním nohám zvládne pískomil dělat až půlmetrové skoky, a chodidla zcela pokrytá srstí jsou skvělou ochranou při pohybu po rozpáleném nebo naopak promrzlém povrchu. To je pískomil mongolský.

Foto: Oliver Le Que, Zoo Praha

Zajímavosti

PÍSKOMILOVÉ OBECNĚ: V suchých pouštích a polopouštích, v savaně i v kulturní krajině v Africe a Asii žijí pískomilové, malí hlodavci podobní myším. Nepotřebují pít, protože dokážou skvěle hospodařit s vodou (mají například nesmírně koncentrovanou moč) a metabolickými procesy si dokonce dovedou vodu vytvořit i ze suché potravy, jako jsou nejrůznější semena. Jak jejich jméno naznačuje, pískomilové „milují písek“ a významným prvkem péče o srst jsou pro ně písečné koupele, kterým se oddávají i několikrát denně. Zajímavostí je, že slovo „pískomil“, které tak dobře vystihuje jejich povahu, vytvořil profesor Jiří Janda – zakladatel pražské zoo. Mláďata pískomilů se rodí v hnízdě v podzemí. Jsou holá, mají zavřené oči a jsou zcela odkázaná na péči matky. Samice může zabřeznout několikrát ročně, ale pokud se tak stane v době kojení, dojde k prodloužené březosti a nový zárodek se začne vyvíjet až po odstavení starších mláďat.   PÍSKOMIL MONGOLSKÝ: Je aktivní po celý rok, přizpůsobivý a velmi společenský. Základní společenskou jednotkou je rodinná skupina tvořená nejčastěji jedním samcem, dvěma až třemi samicemi a mláďaty, kteří společně hloubí a brání systém podzemních nor. Aby se pískomilové vyhnuli vysokým denním teplotám, které v jejich domovině během léta panují, opouštějí v té době nory obvykle až za šera a v noci a den tráví pod zemí. Na jaře a na podzim se však na povrchu pohybují takřka v kteroukoliv denní i noční hodinu. Před zimou si pískomilové shromažďují velké zásoby potravy a ven ze svých nor pak během zimy vylézají jen za mimořádně slunečných dnů. Pískomil mongolský je významnou složkou jídelníčku mnoha masožravců, například manulů. Při napadení si – stejně jako řada jiných hlodavců – dokáže zachránit život tím, že obětuje ocásek: kůže na něm je totiž natolik tenká a křehká, že při hrubší manipulaci snadno praskne a sloupne se, obzvlášť u špičky. Predátorovi zůstane v tlamě či drápech jen kůže, zatímco pískomil získá čas utéct. Obnažená část ocásku později zaschne a odpadne, zbyde z něj jen pahýl, který již nedoroste. Ze všech druhů pískomilů je právě pískomil mongolský nejčastěji chován jako mazlíček a vyšlechtěna byla řada barevných variet. V Zoo Praha však chováme výhradně původní, divokou formu.

Chov v Zoo Praha

Dle vyprávění pamětníků byli pískomilové mongolští v Zoo Praha chováni již od přelomu 60. a 70. let 20. století, kdy pracovníci pražské zoo podnikli několik expedic do asijských oblastí tehdejšího Sovětského svazu a kromě dalších druhů zvířat dovezli právě i několik těchto hlodavců. Další se pak do Zoo Praha dostali prostřednictvím Moskevského zooparku.
V novodobější historii pražské zoo pak byli pískomilové mongolští chováni od roku 2000 v tehdejším Pavilonu malých savců. Po jeho přestavbě na Afriku zblízka však byl chov postupně ukončen, protože se do něj pískomilové mongolští tematicky nehodili. Do zoo se vrátili až s výstavbou expozičního komplexu věnovaného středoasijským pouštím – Gobi.