Divoký velbloud se od zdomácnělé formy, kterou chováme v zoo, liší především mnohem menšími hrby, kratšími boltci a tmavším zbarvením. Na zimu velbloudům narůstá dlouhá, huňatá srst, která jim pak na jaře ve velkých chuchvalcích vylínává.

Foto: Tomáš Adamec, Zoo Praha

Zajímavosti

Životu v pouštích jsou velbloudi skvěle přizpůsobeni. Mají jen dva prsty opatřené pružnými nášlapnými mozoly, aby se nebořili. Nozdry mohou uzavřít před zvířeným pískem a oči mají chráněné hustými řasami. Pověstná je jejich schopnost vydržet dlouho bez potravy a bez vody. Zásobní tuk mají velbloudi uložen v hrbech. Jedinečný je jejich způsob hospodaření s vodou. Jsou schopni zvýšit tělesnou teplotu na 46 °C nebo ji naopak snížit až na 35 °C, a tím výrazně omezit ztráty vody v tkáních. Oválný tvar červených krvinek, typický pro velbloudovité, je výhodný při jejich pohybu ve zhoustlé krevní plazmě. Velbloudi žijí ve stádech, tvořených buď samicemi s mláďaty a vedených dospělým samcem, nebo jen mladými samci bez harému. Mláďata se rodí velmi dobře vyvinutá.

Ochrana

V zoo chováme domácí formu. Divokých velbloudů dvouhrbých žije velice málo. Necelá tisícovka se jich zachovala jen v poušti Gobi a v červeném seznamu IUCN je uveden jako kriticky ohrožený. Dnes je často domácí velbloud dvouhrbý považován ne za formu, ale za samostatný druh, jehož křížení s divokými velbloudy pravděpodobně přispívá k úbytku čistokrevných velbloudů.

Chov v Zoo Praha

Historie chovu velbloudů dvouhrbých domácích sahá až do roku 1932, tedy pouhý rok po otevření zoo. Z přelomu 30. a 40. let jsou záznamy neúplné, nicméně v 50. letech je doloženo velké množství takzvaných tranzitních zvířat, která přes Prahu putovala ze Sovětského svazu na západ. První mládě se narodilo v roce 1934.

Podpora chovu

Naše velbloudy dvouhrbé můžete adoptovat, sponzorovat anebo jim koupit tzv. Stravenku.