Má štíhlé tělo, velké boltce a dlouhý lysý ocas. Zbarvební svrchní části těla je béžové až pískové, spodní část těla je bílá. Tuhé stětinovité chlupy na hřbetě jsou šedohnědé.

Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha

Zajímavosti

BODLINATKY OBECNĚ: Bodlinatky, dříve známé jako myši bodlinaté, dostaly jméno podle tuhých štětinovitých chlupů na hřbetě, tvořících jakési bodliny. Jsou to pospolití myšovití hlodavci, kteří žijí v různě početných koloniích. Obývají suchá stanoviště typu pouští a polopouští, některé druhy se zdržují i v blízkosti člověka. Živí se semeny i dalšími částmi rostlin, především ale bezobratlými a někdy i zdechlinami. Samice rodí několikrát ročně poměrně dobře vyvinutá mláďata, která jsou na rozdíl od jiných myších mláďat již při narození osrstěná, poměrně veliká, a dovedou se aktivně pohybovat a následovat matku – ke známým myším „holátkům“ mají tedy daleko. Bodlinatky většinou nestaví hnízdo vůbec nebo jen málo důkladné, ze suché trávy. Mláďata zůstávají v prvních dnech ukrytá a u některých druhů je kojí kromě matky i jiné samice z kolonie. Domovinou bodlinatek je Afrika, západní Asie a Středomoří, kam však byly zřejmě zavlečeny. V rámci areálu vytvářejí mnoho typů a jejich systematika je zatím neustálená.  BODLINATKA EGYPTSKÁ: jméno dostala podle tuhých chlupů na hřbetě, které trochu připomínají bodliny. Patří mezi vysoce společenské druhy bodlinatek a i větší počet zvířat spolu obvykle žije v naprosté harmonii. V zoo ji chováme v tmavé formě – tento druh totiž vytváří různé barevné formy podle typu podkladu, na kterém žije, což je jev typický nejen pro bodlinatky, ale i pro jiné hlodavce. 

Chov v Zoo Praha

V zoo ji chováme v tmavé formě – tento druh totiž vytváří různé barevné formy podle typu podkladu, na kterém žije, což je jev typický nejen pro bodlinatky, ale i pro jiné hlodavce. První jedince jsme získali v roce 2003 z plzeňské zoo. Druh momentálně chováme pouze v zázemí.