Je jedním z poddruhů divokého osla asijského. Vzhledově stojí přibližně na půli cesty mezi koněm a oslem, s tmavým úhořím pruhem podél páteře, plavou základní barvou a bělavými znaky kolem kořene ocasu, na břiše, na hlavě a na vnitřní straně končetin.

Samice kulana, foto: Petr Hamerník, Zoo Praha

Zajímavosti

Kulan coby samostatný poddruh osla asijského byl popsán českým zoologem V. Mazákem a britským zoologem C. Grovesem a jeho holotyp (tedy vzorový jedinec, podle něhož k popisu došlo) je uložen v Národním muzeu v Praze. Jeho jméno ovšem může být trochu matoucí, protože slovem kulan označuje většina středoasijských národů divoké osly obecně, bez ohledu na konkrétní poddruh. Pro upřesnění proto bývá zejména v angličtině často užíván výraz turkménský kulan (v protikladu k „mongolskému kulanovi“ – v češtině nazývanému džigetaj). Stejně jako ostatní divocí osli asijští je i kulan nesmírně skromný, odolný a houževnatý a vystačí si se skromnou stravou sestávající z tvrdých travin a některých dřevin. Žije v menších skupinách bez trvalých vazeb, sezónně se však může sdružovat do stád o desítkách kusů. Za vodou a potravou dokáže putovat krajinou na velké vzdálenosti. Hřebci kulanů jsou v době rozmnožování velice útoční vůči možným konkurentům a ani vážná zranění nejsou výjimkou. Před soupeři však nebrání přímo harém klisen, ale teritorium, které klisny navštěvují – typicky se jedná o menší území při napajedlu. Kulani sice vydrží v případě nutnosti až tři dny bez vody a dokonce jsou schopní pít slanou vodu, ale pravidelné návštěvy napajedel jsou pro ně nezbytné. V zimě se kulani soustřeďují na místech s nižší sněhovou pokrývkou, protože přes silnou vrstvu sněhu by se nedostali k potravě. Velkou hrozbou jsou pro ně také zimy, kdy napadaný sníh roztaje a opět zmrzne, takže se na povrchu půdy utvoří silná ledová krusta – tehdy hladovějí a může docházet i k hromadným úhynům.

Ochrana

Osel asijský býval druhem s širokým rozšířením od střední Evropy až po východní Asii. Už v době vymírání velkých savců (mamutů, srstnatých nosorožců) se však jeho areál začal zmenšovat a dnes se osli asijští vyskytují na pouhém zlomku svého původního areálu. Nejkritičtější situace je u onagera a právě u kulana. Lov kulanů byl v sovětském Rusku zakázán již v roce 1919, přesto v Kazachstánu ve 30. letech 20. století vyhynuli a jejich posledním útočištěm se postupně stala chráněná oblast Badchyz v Turkmenistánu, kde jich ve 40. letech žilo pouhých 250. Díky přísné ochraně však jejich počty postupně opět narůstaly a od 50. let začali být vypouštěni na další místa nejen v Turkmenistánu, ale i v Kazachstánu. Vzniklo deset jednotlivých populací čítajících dohromady několik tisíc jedinců a poddruh se zdál být zachráněn. Vše se změnilo v 90. letech. Největší a nejživotaschopnější populace kulanů, která žila v turkmenském Badchyzu, se zcela zhroutila v důsledku pomalu nabíhajících změn souvisejících s rozpadem Sovětského svazu. Ze správy chráněné oblasti Badchyz tehdy odešli ruští odborníci, ochranářský dohled přestal fungovat, ekonomika země se zhroutila a lidé, kteří přišli o obživu, se začali obracet k lovu volně žijících zvířat. Téměř všichni kulani tak byli během krátké doby vystříleni – z pěti tisíc jich zbylo během pár let jen 300. Neslavně dopadli také kulani vysazení na ostrov Barsa Kelmes v Aralském jezeře v Kazachstánu. Těm se v prostředí bez predátorů původně nesmírně dařilo, ale v 90. letech museli být všichni pochytáni a odvezeni pryč, když se vysychání jezera nevídaným tempem zrychlilo a v souvislosti s ekologickou katastrofou začaly ostrov sužovat četné písečné a solné bouře. Dnes žijí kulani v několika vzájemně odříznutých populacích, což je činí citlivějšími nejen vůči zásahům člověka, ale i vůči přírodním extrémům. Z chráněných „ostrůvků“ obklopených nepřátelským prostředím nebo dokonce ohraničených ploty nemohou odejít a putovat podle libosti na velké vzdálenosti za vodou, potravou nebo lepším počasím. Trvající hrozbou je navzdory ochraně nelegální lov – nejen pro maso a kůži, ale také pro využití v čínské lidové medicíně. Velkým problémem je také konkurence domácího dobytka, který nejenže vypásá trávu a ničí křehký pouštní ekosystém, ale navíc často kulanům brání v přístupu k napajedlům. K tomu všemu se přidávají konflikty s pastevci. V rámci snah o udržení životaschopné pojistné populace v lidské péči je pro kulany vedena mezinárodní plemenná kniha a evropský ex-situ program, který čítá zhruba stovku jedinců napříč primárně evropskými chovatelskými institucemi.

Chov v Zoo Praha

Kulani patří v Zoo Praha k tradičně chovaným zvířatům: do roku 2010 byl zdejší chov nejstarší mimo území bývalého Sovětského svazu. Dokonce i vůbec první hříbě kulana narozené mimo Turkménii přišlo na svět právě v pražské zoo, a to již v roce 1958. V roce 2010 však byl chov na 14 let přerušen; znovu obnoven byl na jaře roku 2024.