Je jedním z největších poddruhů levharta skvrnitého. Typický je světlou huňatou srstí, která ho výtečně chrání před chladem, a dlouhým huňatým ocasem se zatočenou špičkou. Zvláštní jsou také oční duhovky, v mládí modré, v dospělosti šedavé.

Foto: Vladimír Motyčka

Zajímavosti

Levhart skvrnitý žije v rozlehlém areálu zahrnujícím většinu Afriky, Přední Asii a jižní až východní Asii. Jeho jednotlivé poddruhy se liší velikostí i základním zbarvením srsti, všechny však mají světlou srst a na ní tmavé skvrnky uspořádané do rozet, jejichž střed je prázdný (na rozdíl od jaguára, který má uvnitř tečky). Na stehnech, břiše a předních nohou jsou namísto rozet tmavé skvrny. Levhart mandžuský je vzácným poddruhem z chladných oblastí Dálného východu, kde musí přes zimu čelit mrazům i sněhu. Stejně jako všichni ostatní levharti je samotář, který jiné příslušníky svého druhu vyhledá jen v době rozmnožování. O mláďata pečuje jen samice, přičemž mladí levharti zůstávají s matkou ještě dlouho poté, co přestanou pít mléko – vlastně až do doby, kdy jsou od ní již téměř k nerozlišení. Trvá totiž kolem dvou let, než se naučí lovit natolik dobře, aby se o sebe dokázali postarat sami. Proto někdy na záběrech z přírody mohou být vidět „smečky“ těchto šelem. Ve skutečnosti se takřka vždy jedná o matku a její odrostlé potomky.

Ochrana

Po celé generace byli levharti intenzivně loveni pro svou kožešinu i kosti, využívané v tradiční lidové medicíně, a pronásledováni coby hrozba pro domácí stáda. Původně rozlehlý areál levhartů mandžuských, který zahrnoval nejen ruský Dálný východ, ale zasahoval i do Číny a Koreje, se tak povážlivě zmenšil, a v přírodě dnes žije zřejmě jen kolem stovky dospělých jedinců. Před několika lety se levhart mandžuský dokonce vyskytoval již na jediné lokalitě v Rusku a populace čítala méně než 20 dospělých jedinců. V současnosti se opět objevil i v Číně, a dokonce se zde rozmnožuje. Nadále však patří mezi nejvzácnější kočkovité šelmy na světě.

Chov v Zoo Praha

Levharty mandžuské nyní nechováme.