Velemloci se představují

Velemlok Karlo. Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

Za několik dní je poprvé představíme veřejnosti. Nabídneme tak možnost obdivovat tyto největší obojživelníky světa, kteří mohou měřit i víc než půldruhého metru, a současně si připomenout jedinečné literární dílo, jež inspirovali – Čapkovu Válku s mloky.

Vybudovat Velemlokárium byl odvážný záměr. Žádný srovnatelný pavilon nikde ve světě neexistuje a bylo tedy nezbytné vyřešit zdánlivě nekonečnou řadu problémů. Současně jsme stáli před úkolem zajistit samotné velemloky. To nebylo vůbec jednoduché, protože Čína, kde žijí a kde jsou také chováni na farmách, se k jejich exportu staví podobně neochotně jako kdysi dávno k možnosti vývozu bourců morušových. Uvádí se, že do Evropy jejich vajíčka spolu se semeny morušovníku propašovali v duté holi dva mniši. My jsme sice velemloky z Asie pašovat nemuseli, jejich pořízení však rozhodně nebylo jednoduché.

Ale podařilo se. Před šestnácti měsíci jsme v zázemí zoologické zahrady ubytovali třicet mláďat velemloka čínského. Byla stará tři až čtyři roky a měřila od necelých dvaceti do třiceti centimetrů. Téměř nikomu jsme je neukázali a radovali se z nich jenom potajmu. Představovala pro nás velkou naději do budoucna, ale představě největších obojživelníků planety bohužel příliš neodpovídala. Začali jsme se rozhlížet po dospělých jedincích.

V sobotu a po celou letošní sezónu bude hlavní hvězdou Velemlokária samec Karlo. Narodil se koncem 70. let a dnes měří sto pětapadesát centimetrů! Suverénně je tak největším velemlokem v Evropě. Domovem je v městském muzeu v německém Karlsruhe, a zatímco bude hostovat u nás, vybudují tam pro něj nové chovné zařízení.

Další dva dospělé velemloky čínské se nám do Prahy podařilo získat natrvalo. Oba se narodili v roce 1995, žili naposled v Berlíně a ve Schmidingu a měří sto třicet čtyři a sto pět centimetrů.

Během uplynulých šestnácti měsíců ovšem velmi povyrostla i některá z našich mláďat. Zejména dvě z nich, pravděpodobně samci, mohou jednoho dne co do velikosti předstihnout i Karla a ještě dlouho předtím se zcela jistě stanou zářícími hvězdami Velemlokária. Jeden měří už třiašedesát a druhý šedesát centimetrů. Na počest Karla Čapka a jeho Války s mloky jsme je pojmenovali Andy a Boleslav Jablonský.

Na viděnou v sobotu!

Miroslav Bobek, ředitel Zoo Praha

Karel Čapek: Válka s mloky
Andy

Jednou, když se už šeřilo a pavilóny se zavíraly, procházel ředitel zoo sir Charles Wiggam některými odděleními, aby se přesvědčil, je-li všechno

v pořádku. Když šel oddílem mloků, zašplounalo to v jedné nádrži a někdo skřehotavě řekl: „Dobrý večer, pane.“

„Dobrý večer,“ odpověděl ředitel překvapeně. „Kdo je tam?“

„Promiňte, pane,“ řekl skřehotavý hlas. „To není pan Greggs.“

„Kdo je tam?“ opakoval ředitel.

„Andy. Andrew Scheuchzer.“

Sir Charles šel blíž k nádrži. Seděl tam jenom vztyčený a nehybný mlok. „Kdo tady mluvil?“

„Andy, pane,“ řekl mlok. „Kdo jste vy?“

„Wiggam,“ vyhrkl sir Charles užasle.

„Těší mě,“ děl Andrias zdvořile. „Jak se máte?“

Boleslav Jablonský

„Náhoda mi zanesla do rukou tuto knihu,“ odvece Mlok a podal mi knížku, kterou držel v ruce; bylo to Česky pro Mloky a její listy nesly stopy častého a pilného používání. „Dostala se sem se zásilkou kněh obsahu poučného. Mohl jsem si vybrati Geometrii pro vyšší třídy škol středních, Dějiny válečné taktiky, Průvodce po Dolomitech nebo Zásady bimetalismu. Zvolil jsem si však tuto knížku, jež se mi stala druhem nejmilejším. Znám ji juž celou zpaměti, avšak nalézám v ní stále nové zdroje zábavy i poučení.“

/…/

Bylo nám pohříchu loučiti se, neboť loď již dávala znamení k odjezdu. „A co byste vzkázal, pane – pane –“ řekl jsem, nevěda, jak se náš milý druh jmenuje.

„Jmenuji se Boleslav Jablonský,“ upozornil nás Mlok ostýchavě. „Jest to po mém mínění krásné jméno, pane. Vybral jsem si je ze své knížky.“

„Co byste, pane Jablonský, vzkázal našemu národu?“

Mlok se na chvilku zamyslil. „Řekněte svým krajanům,“ pravil posléze s hlubokým pohnutím, „řekněte jim... aby nepropadli staré slovanské nesvornosti... a aby chovali ve vděčné paměti Lipany a zejména Bílou horu! Nazdar, má poklona,“ skončil náhle, snaže se přemoci své city.

Odjížděli jsme člunem zamyšleni a dojati. Náš přítel stál na skalisku a kynul za námi rukou; zdálo se, že něco volá.

„Co to volal?“ ptala se moje paní.

„Nevím,“ řekl jsem, „ale znělo to nějak jako: pozdravujte pana primátora doktora Baxu.“

Psáno pro Deníky VLP