ŘEDITEL ODCHÁZÍ, ČAS PRAVDY NASTÁVÁ

Můj odchod z funkce ředitele Zoo Praha vyprovokoval na poslední chvíli diskusi v médiích o poměrech v této instituci. Iniciovali ji někteří zaměstnanci, kteří se cití dotčeni mými kroky z posledních měsíců a týdnů i celým mým působením v zoo. Mluví se o vzpouře proti despotovi, o týrání zvířat, o dvanáctiletém strachu říkat v zoo pravdu. A mně nezbývá, než do nečekané diskuse přispět pravdou svou.
Aktuálně jde zejména o výpovědi, které prý dávám těsně před odchodem svým názorovým oponentům. Chystá se kvůli tomu stížnost na pražský magistrát. Tedy na stejný magistrát, který mi tyto výpovědi nařídil. Vloni se totiž v zoo, stejně jako ve všech pražských příspěvkovkách, odehrál z vůle města personální audit. Ten přímo ukázal na 3 zaměstnance, kteří musí odejít. Chápu, že je to bolestné, ale dávat mi to za vinu je unfér.
Stejně jako potřeba některých mých kolegů si do mě na odchodnou kopnout. Zřejmě za to, že jsem byl názorovou oponenturou obklopen vlastně pořád. A to dobrovolně a bez následků pro kohokoli. Jako nezoolog jsem neudělal jediné rozhodnutí o zvířatech, které by nebylo zevrubně prokonzultované s příslušným odborníkem. Ti přitom nebyli ani zdaleka poslušnými lokaji, ale vždy dávali otevřeně najevo svůj názor. A v drtivé většině případů byli vyslyšeni. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by lze v Praze úspěšně chovat tak náročná stvoření, jako jsou gaviáli, gorily, člunozobci, varani komodští a desítky dalších druhů, které se v Praze ani jinde v ČR nikdy předtím nerozmnožovaly ani nechovaly. Problém je spíše v tom, že nebyli vyslyšeni všichni a ve všem.
Zoo, tak jak já ji vidím, v sobě skrývá dvě hlavní rizika. Prvním je tlak na to být hlavně turistickou atrakcí, vydělávat peníze. Druhým pak snaha být uzavřeným chovatelským zařízením, kde se štítí návštěvníka. Obojí extrém je podle mě špatně. A na současné podobě pražské zoo, na jejích úspěších v chovech a návštěvnosti, je to prokazatelně znát.
Proto se vůbec nestydím za to, že jsem někdy vědomě krotil vášně zoologů chtít co nejvíc co nejvzácnějších druhů, budovat přebujelá chovatelská zázemí pro zvířata, která nikdo nikdy neuvidí, držet zvířata sice v bezpečných, ale zcela sterilních podmínkách. Otevřené spory obnášelo i rušení klecového typu expozic, můj požadavek větších voliér pro ptáky nebo třeba prosazení obyčejného dětského vláčku na cestách. Bylo většinou nesmírně náročné tyto tvrdé disputace už jen absolvovat. Přesto nikdo ze zoologů nebyl nikdy z týmu vyřazen. Kdybych to chtěl udělat, udělal bych to dřív než pár týdnů před svým odchodem.
Zeptáte-li se na pražské podmínky pro zvířata i pro práci chovatelů v jiných zoo v Čechách a širokém okolí, zjistíte, že nám je všude závidí, že je považují za luxus. Zeptáte-li se v nejlepších zoo světa na věci, které jsou v těchto dnech předmětem kritiky, třeba na prosklenné průhledy do voliér, na zastřižená křídla papoušků nebo snahu udržet zvířata co nejvíc ve venkovních výbězích, zjistíte, že to tam považují za samozřejmost. A já se jednoduše naučil ověřovat si pražské názory a argumenty v nejlepších zoo světa. A jsem si jist, že se tu neodehrávalo přehlížení zájmů zvířat, ale jen přehlížení extrémismu.
Nevěřím, že stížnosti některých mých kolegů do médií jsou většinovým názorem v zoo. A to přesto, že jsem asi pro nikoho nebyl příjemný typ šéfa. To, v jakých nadstandardních podmínkách dnes lidé v pražské zoo pracují, jaké mají možnosti a třeba i platy, je mj. dokladem mého obdivu ke zdejší špičkové práci, včetně zoologické. A ten obdiv mi nevezme ani trpká příchuť "vzpoury" proti někomu, kdo právě odchází.

Petr Fejk