O žirafách, liškách a lidech

Sám jsem si v souvislosti s „kodaňským případem“ kladl zejména dvě otázky. Opravdu nešlo umístit Mariuse do jiné zoo? A bylo nutné rozporcovat ho za přítomnosti publika, navíc v přímém přenosu na internet?

Odpověď na druhou otázku je pro mne jednoznačná. Ne. Navzdory tomu, že mnohá tabu vztahující se k zobrazování násilí, smrti či sexu dávno padla, jsem přesvědčen, že pokud bylo nezbytné Mariuse utratit, mělo vše – včetně pitvy a porcování - proběhnout s jistou dávkou piety a nikoli za přítomnosti publika a kamer. Tento názor silně zaznívá i v řadě dalších zemí, nejsem si však jist, jak početní jsou jeho zastánci v samotném Dánsku. Veřejné pitvy zvířat tam bývají součástí vzdělávacích programů zoologických zahrad a Dánům, kteří zhusta žijí nebo vyrostli na farmách, na tom není nic divného. Problém ovšem je, že veřejnou pitvu žirafího mláděte nyní z Kodaně předvedli doslova celému světu.

Druhou stranou téže mince je, že ačkoli jsme ochotni akceptovat neuvěřitelné násilí dokonce i v dětských filmech (například Kevin v Sám doma 2 by ve skutečnosti své protivníky zabil snad dvacetkrát), zobrazení prosté, ničím nedeformované skutečnosti často vyvolává nepřiměřené emoce. Během přímého přenosu z pavilonu goril jsme se o tom v souvislosti i se zcela neškodnými potyčkami uvnitř gorilí rodiny přesvědčili nesčetněkrát... U lidí, kteří žijí odtrženě od přírody, je bohužel vnímání toho, co je či není přirozené, nejednou velmi pokřivené. S úžasem jsem nedávno četl zprávu o tom, jak jistá dáma přivolala městskou policii na lišku, která se pokoušela ulovit zajíce. Liška, stejně jako lev, se však neživí sójovým tofu – čímž se dostávám zpět k první otázce.

Zda bylo či nebylo Mariuse možné umístit do jiné zoo, nevím. Nám se to s žirafími samci díky spolupráci napříč Evropou zatím vždy podařilo, byť třeba za cenu, že jsme se s příjemcem podělili o úhradu nákladů za transport. V pozadí této nezodpovězené otázky je však ještě další, mnohem důležitější. Co si v zoologických zahradách počít s přebytečnými zvířaty nebo jak zabránit tomu, aby se tato přebytečná zvířata vůbec narodila?

V přírodě přežije jenom malý zlomek mláďat, v lidské péči je tomu však jinak; tam bývá jejich přežívání naopak velmi vysoké. Pro mou babičku bylo řešení tohoto problému jednoduché. Z vrhu koťat si vybrala jedno nebo dvě a ostatní utopila. Podobnému přístupu se však zoologické zahrady pochopitelně snaží vyhnout. Nejjednodušší je poskytnout přebytečné jedince jinému chovatelskému zařízení. Těch je však jen určitý počet a jejich kapacita není neomezená. Navíc u polygynních druhů, kde na jednoho samce připadá více samic (jako právě u žiraf), vše ještě umocňuje veliký přebytek single samců. A ten zcela neřeší ani vytváření samčích skupin.

Přistupuje se tedy k tomu, že se různými způsoby přibržďuje či zcela zastavuje reprodukce zvířat, ať již oddělením samce, nasazením antikoncepce či jinými způsoby. Rozmnožování je však přirozenou součástí životního cyklu živočichů a narušit tento cyklus není správné – a v řadě případů ani možné. Například samice kočkovitých šelem, jež jsou zbaveny možnosti mít mláďata, přicházejí opakovaně do velice bouřlivé říje, která jim brzo zcela zničí reprodukční orgány.

Řízení chovů zvířat v lidské péči tak představuje hlavolam, který ke všemu komplikuje skutečnost, že – ačkoli to může znít jako protimluv – počet zvířat jednotlivých druhů, jež jsou v různých chovatelských zařízeních k dispozici, bývá většinou relativně nízký a že je třeba brát v úvahu jejich příbuzenské vazby. Kamkoli umístit syna samce, který už má své potomky v polovině Evropy, se tak může stát úkolem obdobně složitým jako rozplétání Gordického uzlu…

Utracení žirafího mláděte v Kodani proto musíme hodnotit s nezbytným odstupem a z více úhlů pohledu. Jisté je, že utracení zdravého zvířete je krajním řešením, které bude vždy vzbuzovat emoce, a podle toho k němu přistupovat. Současně je ale nutné si uvědomit, že přírodní zákonitosti jsou neúprosné a že smrt – dokonce i smrt mláďat – k nim patří úplně stejně jako třeba to, že se liška snaží ulovit zajíce.

Miroslav Bobek, ředitel Zoo Praha
Psáno pro Mladou frontu DNES