Mládě z Afrického domu

Pohledem ředitele

Miroslav Bobek  |  10. 08. 2015


Z porady s kurátory, která proběhla v pondělí 13. července, mám v diáři poznámku, že samička hrabáče kapského Kvída „možná porodí dřív“. Tato informace vycházela z výsledků jejího vyšetření ultrazvukem - ale že své mládě přivede na svět už v neděli 26. července v časném odpoledni, to jsme přece jenom nečekali.

Malý hrabáč v pátém dni života. Veliké uši již nemá zplihlé a chvílemi je velice aktivní. Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha Malý hrabáč v pátém dni života. Veliké uši již nemá zplihlé a chvílemi je velice aktivní. Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

Neočekávaná zpráva o narození hrabáče ve mně vzbudila radost i obavy. Malý hrabáč je úchvatný tvor, pro kterého nelze hledat přirovnání v reálném světě, nýbrž v pohádkách či ve fantasy, a desetiletá Kvída je jedním z mých nejoblíbenějších zvířat. Jenže o své dva předchozí potomky v minulých dvou letech přišla; oba zahynuli čtvrtý den po narození... Ani tentokrát neměl malý hrabáč zrovna skvělé vyhlídky. Vážil pouze 1335 gramů, což bylo sice o padesát gramů víc než u loňského mláděte, ale stále ještě velmi málo...

Když jsem tu neděli později odpoledne dorazil do zoo, byl už hrabáček v péči Jindry Kotrbáčkové a jejích kolegů. V expozici Afrického domu přes intenzivní vytápění rychle vychládal a navíc hrozilo, že by ho Kvída mohla zalehnout. Jindra ho tedy umístila do vyhřívané bedny a ke Kvídě ho donášela na pití. Jenže mládě od Kvídy ne a ne sát, i když jinak bylo velmi čilé a také Kvída o něj jevila značný zájem. Dostalo tedy nejprve glukózu a pak odstříkané mlezivo spolu s náhražkou mateřského mléka.

Podívám-li se nyní do zpráv, které mi v prvním týdnu hrabáčkova života chodily z Afrického domu i několikrát denně, lze je zestručnit do věty „Mládě od Kvídy nepije, ale díky umělé výživě přibývá na váze“. Zní to asi banálně, ale každých pár desítek gramů nám dělalo radost a bylo vykoupeno velikým úsilím Jindry a dalších chovatelů. Každé dvě hodiny – s výjimkou času mezi půlnocí a šestou ráno – brali hrabáčka ke Kvídě a půl hodiny až hodinu se snažili, aby se napil, a nechávali o něj Kvídu pečovat. Zakrytí zástěnou před pohledy návštěvníků přitom leželi pod sálajícím topným tělesem v „noře“ společně s Kvídou (to kohosi pohoršilo a na facebook mi napsal: „Viděli jsme, že místo Kvídy leží v jejím pelíšku nějaká osoba v botaskách.“ Nu, byla to Jindra a opravdu se tam nezašívala!). Až po tom všem odnášeli mládě do zázemí, aby ho nakrmili náhradní výživou a nechali vyhřát.

Přestože hrabáček téměř neustále přibíral, trnul jsem, jestli nezačne být pasivní a zplihlý, jak jsme to zažili u předchozích dvou Kvídiných mláďat. Ale minulé pondělí, v devátý den jeho života, mi od kurátorky Báry Dobiášové přišla výborná zpráva: „Mládě se poprvé napilo od Kvídy!“ A v úterý se jen za dopoledne napilo dvakrát a vážilo již o půl kilogramu víc než při narození. Sláva!

Jindra Kotrbáčková i další pracovníci z Afrického domu se o hrabáčka nadále starají s neztenčenou intenzitou. Pravidelně pije od Kvídy, ale protože ta nemá vždy dost mléka, dávají mu navíc ještě náhražku. Roste jim před očima – při včerejším ranním vážení měl již hmotnost 2305 gramů – a den ode dne se mění. Nezakřikněme to, ale na sklonku prázdnin by snad mohl být k vidění i pro návštěvníky.

Mládě z Afrického domu


Strašilka humří. Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

Velmi dlouho jsem si přál získat z Austrálie do Zoo Praha strašilky humří (Dryococelus australis). Nejenže jde o patrně vůbec nejmohutnější druh nelétavého hmyzu, ale zcela mimořádný je příběh jejich domnělého vyhubení,...

Inuitská řezba ledního medvěda ze sbírek Národního muzea – Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur.

Základní „kámen“ expozice Arktida, na který v Zoo Praha poklepeme příští sobotu, bude velmi netradiční. Na kamenný podklad umístíme ledovou krychli o rozměrech 1 x 1 x 1 metr a v ní bude zamraženo tisíc kusů drobného suvenýru....




Přihlášení k newsletteru