Půl století od úmrtí ředitele JUDr. Cyrila Purkyněho

„A cože jste čekal až na umístěnku od ministerstva?“ ptá se mne dr. Purkyně. Viděl jsem, že nemám co skrývat: „Z kádrových důvodů jsem nebyl přijat v jistém výzkumném ústavu“. Ředitel přes brýle hledí na potištěný arch papíru: „Mno, svazáci z fakulty taky píší, že Váš poměr k lidově demokratickému zřízení je omezený nedostatečnou politickou vyspělostí a další vývoj, odborný i politický je závislý do značné míry na správném prostředí. Tak si myslím“, pravil pan ředitel se sotva postřehnutelným úsměvem, „že u nás je správné prostředí. Mimo to mám na Vás velmi dobré písemné reference od prof. Komárka i dr. Černého – a osvědčeným přátelům důvěřuji. Nastoupíte zítra a budete mít po chovatelské stránce na starosti horní polovinu zahrady.“

Zima 1954. Na schodech u hlavního vchodu mne zastaví brunátný zrzavý předseda KSČ. „Soudruhu Volfe, dosvědčíš, že soudruh hlavní účetní odcizil fotoaparát a po rajonech fotografuje zvířata“. Ač jsem byl už zvyklý na různé formy nátlaku, neudržel jsem se: „Nevím, že by se v zoo nemohl používat úřední fotoaparát, vím ale, že máš, soudruhu předsedo, gestapácké manýry“. Až jsem se své odpovědi zalekl (psal se rok 1954) a pokládal jsem za vhodné při nejbližší příležitosti o incidentu informovat ředitele. Zůstal klidný. „To jste uvedl vlastnost, ne příslušnost. Z toho pršet nebude“. A měl pravdu. Od té doby mne soudruh předseda zdálky zdravil.

Jaro 1954. Jsem volán do ředitelny. „Pane kolego, moje dcerka si doma zařídila akvárium, sežeňte nějaké ryby, aby vydržely její péči“. Začnu vyjmenovávat nenáročné druhy, které má zoo v expozici a které by se hodily pro začátečníka. „To právě nechci. Z těch, co koupíte, nesmí být jediný druh chovaný v zoo, aby to nevypadalo, že okrádám zahradu“. Nakonec pan ředitel, paní Purkyňová i slečna Jana byli s osazením domácího akvária spokojeni.

Září 1954. Při dopolední poradě vedoucích pracovníků je přetřásána stížnost na nedostatek zeleného okusu, zejména pro právě došlou první žirafu pražské zoo Lenku. Ředitel si balí z paklíku tabáku do papírků cigarety a řadí je jako vojáky na radiátor ústředního topení. Jak pokračuje nekonečná debata, stále více chmuří čelo. Zvedá telefon. Očekáváme jednoznačný projev a zásadní rozhodnutí. „Prosím tě, Jarmilko, já si to rozmyslel, k tomu bažantovi udělej raději modré zelí“. Všichni zmlkli. „ A pánové, zítra se přijdu podívat na prvé valníky větví na půdě žirafince“.

V roce 1957 jsme aktivně vstoupili do mezinárodní spolupráce na ochranu divokých koní Převalského. Protože informace o volně žijící populaci těchto koní byly řídké a často si protiřečící, dr. Purkyně bez dlouhého dohadování odletěl do Mongolska, aby se na místě přesvědčil o skutečném (neutěšeném) stavu; přivezl z místního hřebčína i fotografie jedinců různého stupně čistokrevnosti. Optimistické referáty některých odborníků na I. mezinárodním symposiu v září 1959 v Praze jsme proto brali s rezervou (o 10 let později divocí koně v přírodě vyhynuli).

Úloha ředitele Purkyněho při organizaci vzpomenutého symposia je dodnes nedoceněna. V době stále ještě velmi omezených mezinárodních styků se mu podařilo do Prahy shromáždit význačné hipology z Belgie, Francie, Holandska, Maďarska, Mongolska, Německé spolkové a Německé demokratické republiky, Polska, Sovětského svazu a Spojených států severoamerických. Jimi vypracovaná rezoluce významně v budoucnu přispěla k záchraně ohroženého chovu. Dva měsíce před zahájením symposia, kdy již bylo vše organizačně a programově zajištěno, ředitel Purkyně odešel do důchodu. Do té doby nejprestižnějšího mezinárodního setkání v pražské zoo, kterému věnoval tolik péče a úsilí, se neúčastnil a jeho nástupce se o něm ani nezmínil. Tehdy ani později dr. Purkyně neprojevil na veřejnosti zklamání nebo pocit nevděku.

Po těchto útržkovitých osobních vzpomínkách, které snad dostatečně osvětlují charakterové a lidské vlastnosti JUDr. Cyrila Purkyněho, pokládám za vhodné alespoň v krátkosti připomenout jeho životní mezníky.

Narodil se v Praze dne 14. června 1895 jako syn význačného geologa univ. prof. Cyrila Purkyněho, vnuk velkého českého malíře Karla Purkyněho a pravnuk biologa světového jména Jana Evangelisty Purkyněho. Získal titul doktora práv na Karlově univerzitě, ale jeho hlavním zájmem vždy byly přírodní vědy, zejména zoologie. Byl zaměstnán na Zemském úřadě v Praze, po 2. světové válce na Zemském národním výboru, což mu umožňovalo přímo i nepřímo účinně subvencemi podporovat rozvoj přírodovědeckých společností. Od mládí jeho nejmilovanějším oborem byla entomologie, především čeleď nosatcovitých (Curculionidae), v nichž jako determinátor dosáhl mezinárodního věhlasu. Svoji velkou sbírku ještě za svého života odkázal Národnímu muzeu. Brouky sbíral nejen na území Československa, ale přivážel je z četných zahraničních cest, zejména z Balkánského poloostrova. Některé druhy, které nalezl, byly dosud neznámé a nejeden z nich nese jméno svého objevitele, např. více druhů krasců (Buprestidae), kozlíček Dorkadion purkynei, či nosatec Rhynchaenus purkynei.

Koncem března 1949 se dr. Cyril Purkyně stal ředitelem Zoologické zahrady v Praze. Zahrada se rychle rozrůstá, provádějí se nové úpravy a stavby zejména v horní části areálu (pavilon opic, pavilon exotických savců), zoo se stává transitním střediskem obchodu zvířat mezi Západem a Východem. Přicházejí zvířata do té doby nevídaná, např. v r. 1949 lenochodi, mravenečník a oceloti, v r. 1950 sněžný levhart a šimpanz, v r. 1951 kulani a manulové, v r. 1953 slon africký a zebry Grévyho, v r. 1954 žirafa a ježury, v r.1955 jeleni milu a pandy červené, v r. 1958 zebry Hartmannové, v r.1959 tygři sumaterští. Koncem 50. let zoo vystavuje již přes 500 savců a přes 900 ptáků. Návštěvnost přesahuje ročně 850 000 lidí. Praha se tak pyšní jednou z největších a nejúspěšnějších evropských zoo. Vzrůstá také nejen počet, ale i kvalita zaměstnanců; na vedoucích místech působí vysokoškolsky vzdělaní odborníci. V osvětovém zákoně z r. 1959 se o zoologické zahradě mluví již výslovně jako o specializovaném kulturně osvětovém zařízení. Když 30. června ředitel dr. Purkyně opouští zoo, může s hrdostí pohlédnout na výsledky svého desetiletého působení.

Chce se plně věnovat zpracování svých rozsáhlých entomologických sběrů, shrnout své bohaté zkušenosti a sepsat monografii našich nosatců. Svůj úmysl ale již nestačí uskutečnit. Umírá 6. února 1963. Odpočívá na Vyšehradském hřbitově, v  blízkosti svých neméně slavných předků.