Člunozobec africký

Systematičtí zoologové si dlouho nevěděli rady se zařazením tohoto zvláštního mokřadního druhu, který částečně připomíná brodivé ptáky a částečně pelikány.

Dříve byl nejčastěji řazen mezi čápy. Na základě prvních genetických rozborů DNA byl později přiřazován spíše k pelikánům. Nejcharakterističtějším znakem při podobnosti s pelikány je typický vak na spodní čelisti zobáku, který je shodný pro oba rody, ačkoli u člunozobců (Balaeniceps rex) není na první pohled vidět. Podle posledních molekulárních studií je ovšem nejbližším příbuzným jediný zástupce rodu Scopus, kladivouš africký (Scopus umbretta). Člunozobec africký je jediný zástupce rodu Balaeniceps i čeledi Balaenicipitidae.

Při výšce až 150 cm, rozpětí křídel až 2,5 m a hmotnosti samce přesahující 7 kg stejně upoutá pozornost jeho nevšední zobák. Vzhled zobáku inspiroval názvotvorce v různých zemích a kromě našeho „člunu“ se odráží v názvech bota (Shoebill), kopyto (Bec en Sabot) nebo dokonce velryba (Korongo-nyangumi). Zobák je ovšem důležitým loveckým nástrojem. Člunozobec stojí nehnutě nad vodní hladinou a čeká, než se přiblíží kořist, kterou je nejčastěji bahník, zástupce afrických dvojdyšných ryb. V tu chvíli udělá výpad celým tělem na vodní hladinu, důležitá je jen přesnost zásahu, protože ostré hrany zobáku již nedovolí ani nejkluzčí kořisti uniknout. Člunozobci jsou ve své přirozenosti solitérně žijící ptáci, aby si nekonkurovali ve zdrojích potravy.

Těžištěm výskytu člunozobce jsou mokřady střední a východní Afriky s populací nepřesahující 10 000 jedinců. Dosud je člunozobec nejrozšířenější v jižním Súdánu s odhadem 5 000 jedinců, avšak na úbytek populace má kromě trofejního lovu a rušení při hnízdění vliv zejména vypalování a vysušování mokřadů pro přeměnu na zemědělskou půdu.

Současně chované dva páry pocházejí z přírody a do Zoo Praha přišly v roce 2004. Samce Korongo a samici Okomo mohou návštěvníci vidět v expozici v Ptačích mokřadech od roku 2010, kdy byla otevřena veřejnosti. V současné době je situace v chovech zoologických zahrad alarmující, kromě dvou párů pražské zoo je chován pár v belgickém parku Pairi Daiza a po jedné samici v německém Walsrode a anglickém Exmooru. Celkový stav 3 samců a 5 samic je řadí na hranu existence i v evropských chovech.