Tažní ptáci a nákladní vlak s kararským mramorem

Foto: Miroslav Bobek

Ve chvíli, kdy píši tento sloupek, ještě nevím, zda se K57 již podařilo překonat nejnebezpečnější úsek jeho cesty. Tím není ani poušť ani moře, nýbrž Itálie. Právě v této evropské zemi je podle odhadu organizace Birdlife International každoročně „ze sportu“ zabito asi 5 600 000 tažných ptáků. Loni koncem léta byl mezi nimi podle všeho i jeden z našich kvakošů označených vysílači, jehož cesta skončila předčasně v Kalábrii. Doufejme, že K57 i svůj nadcházející průlet Itálií zvládne bez úhony.

Shodou okolností rovněž tento týden proběhl v Ústí nad Labem skvělý vzpomínkový večer věnovaný Heinrichu Lumpemu. Letos je tomu 110 let, co tento movitý obchodník a především milovník ptactva založil na svahu Mariánské skály svůj „Lumpepark“, který se posléze přeměnil v ústeckou zoologickou zahradu.

V dnešním Zoopisníku ovšem Heinricha Lumpeho nepřipomínám kvůli jeho ptačímu ráji, ale proto, že v období mezi válkami vynaložil ohromné úsilí směřující k ochraně tažných ptáků ve Středomoří, zejména v Itálii. Jak se můžeme dočíst v práci historika Martina Krska, využíval k tomu Lumpe i poněkud svérázných metod. Když například zjistil, že v Karlových Varech pobývá vlivný kardinál Bonaventura Ceretti, uspořádal pro něj slavnostní oběd a na závěr vyhlásil, že jako dík italskému lidu za pokrok v ochraně ptactva daruje papeži Piu XI. 26 vagónů kararského mramoru v hodnotě deseti milionů korun. O větším pokroku se tehdy sice ještě nedalo mluvit, ale přímluvy u papeže bylo dosaženo.

Snaha Heinricha Lumpeho i řady dalších významných osobností posléze přinesla až nečekaný výsledek: V prosinci 1932 vydal italský diktátor Mussolini dekret zakazující lov zpěvného ptactva na ostrově Capri a brzy následovaly další chráněné oblasti. Samotnému Lumpemu byl za jeho zásluhy dokonce propůjčen titul „Otec evropského ptactva“.

Bohužel Mussoliniho zákaz zůstal v platnosti jen krátce. Roku 1936 jej v reakci na sankce Společnosti národů vůči Itálii demonstrativně zrušil a vše se vrátilo do starých kolejí.

Od té doby uplynulo víc než osmdesát let a já s napětím čekám, jestli K57 přeletí Itálii nebo jestli bude mezi těmi mnoha a mnoha tažnými ptáky, kteří se k nám již nevrátí. Ale ať to s K57 dopadne jakkoli, nadějí pro mne je, že hned několik našich europoslanců se v této problematice začalo angažovat. Navazují tak na Heinricha Lumpeho z Ústí nad Labem - a já za to mnohokrát děkuji. Snad se jim podaří dosáhnout pokroku, i když se budou muset obejít bez 26 vagónů kararského mramoru.

Psáno pro MF Dnes