Nesmyslný papoušek

Ara Learův. Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha

První arové Learovi byli do několika evropských zoo odesláni odkudsi z Jižní Ameriky již roku 1823. Tehdy ovšem ještě nebyli rozpoznáni jako samostatný druh. Ani v roce 1830, kdy osmnáctiletý Edward Lear začal pořizovat ručně kolorované litografie papoušků, nemohl tento talentovaný mladík tušit, že jeho domnělý ara hyacintový je ve skutečnosti jiný, vědecky doposud nepopsaný druh.

Edward Lear, autor možná prvního, ale zcela jistě nejlepšího vyobrazení ary Learova, později proslul nejen jako ilustrátor a malíř, ale také jako básník. Jeho limeriky – říkanky, které si pohrávají s nesmysly – jsou dodnes živé a zábavné; ostatně pár si jich jak v angličtině, tak v českém překladu můžete přečíst v Rákosově pavilonu. A právě po Edwardu Learovi roku 1856 jiný významný muž té doby, synovec Napoleona Bonaparte a významný přírodovědec Charles Lucien Bonaparte, pojmenoval pro svět vědy nový druh papouška, aru Learova.

Ara Learův byl tedy popsán, pojmenován i diskutován – ale zachovával si neuvěřitelnou tajemnost, pro kterou byl v narážce na dílo Edwarda Leara dokonce označen jako „nesmyslný pták“. Žádný ornitolog totiž netušil, kde žije. Nevědělo se to roku 1823, kdy první jedinci přišli do Evropy, nevědělo se to roku 1856, kdy byl vědecky popsán, a nevědělo se to ani dalších sto let! Co sto... Sto dvacet dva!

Jistě, v zajetí nebo v muzejních sbírkách se tu a tam nějaký ara Learův objevil a různé indice poukazovaly na to, že ve volnosti by se tento druh mohl vyskytovat někde na severovýchodě či východě Brazílie, ale až brazilskému ornitologovi německého původu Helmutu Sickovi, zvanému Sicki, se ho po více než dvou dekádách obdivuhodného úsilí podařilo skutečně najít. Na Silvestra roku 1978, krátce před svými devětašedesátými narozeninami, pozoroval v oblasti Canudos v brazilském státu Bahia hned několik jedinců. Jeho věk zmiňuji proto, že finální etapu svého pátrání absolvoval na neosedlaném koni, kdy v jedné ruce držel pušku a druhou si zatlačoval kýlu. Na prahu sedmdesátky…

„Sickiho“ objev umožnil jemu a jeho následovníkům zkoumat pozoruhodný způsob života ary Learova a především rozpoznat mimořádně vysokou míru jeho ohrožení. První odhady početnosti tohoto druhu totiž ukázaly, že zbývají poslední desítky jedinců… Na počátku 80. let minulého století se tak začala psát další kapitola neuvěřitelného příběhu, jehož malou, ale nikoli zcela nevýznamnou součástí jsou i čtyři arové Learovi u nás v zoo, v Rákosově pavilonu. Stručné shrnutí této novodobé kapitoly příběhu „nesmyslného“ papouška vám však nabídnu až někdy jindy. Mezitím se na ary Learovy přijďte podívat!