Vakoplch vs. požáry, lyžaři i teplé zimy

Pohledem ředitele

Miroslav Bobek  |  08. 08. 2020


Nečekal jsem, že by mohl vyjít byť jen jediný záběr, ale přesto jsem té snaze věnoval dost času. V noční expozici vakoplchů trpasličích v Healesville Sanctuary jsem ve slabém červeném světle nakonec vypozoroval, kde se tihle drobní a mrštní vačnatci nejčastěji na okamžik zastavují, a pak už zbývalo jen čekat a příležitostně mačkat spoušť. Nakonec jsem jednu fotografii přece jenom vybral.

Vakoplch trpasličí v červeném světle nokturna v Healesville Sanctuary. Foto Miroslav Bobek, Zoo Praha Vakoplch trpasličí v červeném světle nokturna v Healesville Sanctuary. Foto Miroslav Bobek, Zoo Praha

Vakoplch trpasličí, který váží v průměru jen 45 gramů, žije skrytě vysoko v Australských Alpách. Asi proto mohlo dojít k paradoxní situaci, kdy byl nejprve roku 1895 popsán na základě fosilií a až mnohem později, roku 1966, se podařilo najít prvního živého jedince. Vakoplch trpasličí je však výjimečný ve více ohledech, např. upadá do zimního spánku. V seznamu EDGE, který kombinuje míru ohrožení a evoluční výjimečnost jednotlivých živočišných druhů, je mezi savci na 5. místě, tedy výš než třeba nosorožci.

Požáry posledního australského léta zasáhly také část lokalit, kde žilo zbývajících zhruba 2500 vakoplchů trpasličích. To vzbudilo značné obavy o jejich osud. Naštěstí zanedlouho se ukázalo, že ohnivé peklo je nepostihlo ani zdaleka tak fatálně, jak se předpokládalo.

Úlevné oddechnutí by však bylo poněkud předčasné. Nehledě na požáry se boj o přežití vakoplcha trpasličího ve volné přírodě jeví téměř beznadějně. Čelí totiž třem zásadním hrozbám.

Tou první a nejdéle trvající je výstavba lyžařských rezortů, která – mimo jiné – znemožňuje migraci samců za samicemi. Proto byly vybudovány „tunely lásky“, které vakoplchům umožňují podejít silnice. Jenže to je jen jeden příklad, celý problém je mnohem širší.

Druhou hrozbou je skutečnost, že do Australských Alp téměř přestala přilétat můra osenice, která bývala nesmírně početná a tvořila hlavní část potravy vakoplchů v době jejich rozmnožování. Bez těchto výživných můr přicházejí vakoplší samičky o své vrhy. Australští ochránci přírody proto vyvinuli náhradní potravu a začali se pokoušet vakoplchy ze speciálních automatických zásobníků přikrmovat. Ano, je to zoufalý krok…

Konečně třetí hrozbou je změna klimatu. Oteplení vede k tomu, že nyní se vakoplši probouzejí ze zimního spánku dřív a do období rozmnožování vstupují v mnohem horší kondici.

Navrhované řešení této třetí, ale i obou předchozích hrozeb, je radikální: Přemístit malou část – řádově desítky jedinců – vakoplchů trpasličích z Australských Alp na vybranou lokalitu v chladných a vlhkých nížinných lesích a adaptovat je na tamní podmínky. Zásadním argumentem přitom je, že ve velice podobném prostředí žili blízce příbuzné druhy vakoplchů již v minulosti, před 24 až 4 miliony let. Je to bezpochyby velmi odvážný a neortodoxní plán – ale koneckonců i proto jsme se ho rozhodli podporovat z naší sbírky na pomoc australské fauně. Snad pomůže jedinečného vakoplcha trpasličího zachránit.

Psáno pro MF Dnes 


Samička štětkouna afrického Jasna v Rezervaci Dja. Foto  Miroslav Bobek, Zoo Praha

Před Vánoci roku 1931, krátce po otevření Zoo Praha, napsaly Lidové noviny, že její ředitel prof. Jiří Janda se bude na Štědrý den postit, aby uviděl zlaté prasátko. „Jak je uvidí, chytí je hned a zavře do zoologické...

Jeden z velbloudů divokých přepravených do chovného centra Toli bulag v mongolské Gobi A. Foto: Kristýna Čechlovská, Zoo Praha

Přísně chráněná oblast Velká Gobi A na jihozápadě Mongolska má rozlohu srovnatelnou se Švýcarskem. Je to liduprázdný, zapadlý kus světa, kde se však již řadu let podílíme na záchraně velblouda divokého. Toho by nepoučený...




Přihlášení k newsletteru