Sloupek o sloupu. Morovém, v zoo

Zrestaurovaný morový sloup z roku 1680 v horní části Zoo Praha. Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha

Předposlední velká epidemie moru kulminovala v Praze na jaře a zejména v létě 1680. Za celou dobu jejího trvání tu zemřelo pravděpodobně 12 až 15 tisíc lidí. To byla pětina až čtvrtina všech jejích obyvatel. Onemocnění začínalo horečkou a již po několika hodinách naskakovaly postiženým na těle hnisem naplněné hlízy. Tehdejší učenci tušili, že mor přenášejí „okem neviditelní červíci“, ale způsoby léčby zůstávaly poplatné své době. Na morové hlízy se například doporučovalo přikládat sušenou žábu nebo zadek oškubané slepice. Hojně se také vykuřovalo jalovcem, bylinami či sírou, radilo se vyplachovat ústa octem, třít kůži octem se šafránem apod. Protiepidemická opatření však již byla v řadě ohledů podobná těm dnešním. Byly zrušeny trhy a jarmarky, došlo k zákazu prodeje rychle se kazících potravin a teplého chleba (toho dokonce pod trestem smrti), byly uzavřeny kostely i hospody. Samozřejmě se přikazovaly rovněž karantény, kdy nakažený dům byl uzavřen a zapečetěn a jeho obyvatelé ráno a večer shazovali hlídači cedulku se seznamem potřebných věcí; ten se jí ovšem nesměl dotknout, jen si ji na zemi přečetl. S růstem počtu nemocných přibývalo lazaretů, kde byli nuceni pomáhat mj. odsouzenci na smrt, i nových hřbitovů a pohřebních šachet. Káry s umrlci již nehrkotaly jen v noci, ale také za dne.

A právě na tuto morovou katastrofu upomíná náš morový sloup, jedna z mála památek té doby. Nechali ho vztyčit lidé, kteří prošli hrůzami i bezmocí pražského jara a léta 1680.

Původně byl „náš“ morový sloup umístěn poblíž dnešní ulice Na šachtě v Holešovicích, jen kousek od místa, kde byly do šachtového hrobu ukládány oběti tehdejší epidemie. Z nápisů na sloupu samém se dozvídáme, že jej na paměť morové rány a jejích obětí nechali vyhotovit Kristián Meyer s manželkou Alžbětou, jejím synem Václavem Reinem a jeho manželkou Annou. Nese datum 20. září 1680.

O všech dotyčných zjistili až překvapivě mnoho historici Kateřina Jíšová a Jan Hrdina z Archivu hl. města Prahy. Pro nás je ale podstatné, že šlo o dvě měšťanské rodiny žijící v domě na Havelském tržišti na Starém Městě. Těžko říci, proč daly sloup umístit až daleko za vsí Malé Bubny. Spočinul snad v onom šachtovém hrobě někdo z jejich blízkých? Vlastnily poblíž třeba vinici s viničním domkem, kde v nejhorší době našli útočiště? Nebo měly úplně jiný důvod? To se asi již nedozvíme. I přes propast téměř tří a půl století s nimi však můžeme pociťovat daleko větší sounáležitost, než bychom si patrně ještě nedávno dokázali představit.

Psáno pro MF Dnes